Soukromí neexistuje. Právo na informovanost (tedy právo vědět) se stalo etickým a morálním ospravedlněním pro zveřejnění v podstatě jakékoliv informace -tajných dokumentů převracejících svět i svědectví o milencích a milenkách. Hodnotou a měřítkem informací už není jen jejich společenský význam, spočívající například v odhalení korupce nebo jiné nepravosti, ale pouze jejich privátní charakter. Ano, jejich významem je už samotný fakt, že jsou soukromé.
Když před několika dny selhal technik a na internetu se objevil přestávkový rozhovor fotbalových komentátorů Jaromíra Bosáka a Vladimíra Táborského, nezaváhal jediný zpravodajský server a ve vteřině zařadil tento - výsostně soukromý - hovor na své stránky. A společenská hodnota dialogu obou pánů? Dozvěděli jsme se něco o korupci a zákulisních nekalostech v českém fotbale, jako to bylo před lety při zveřejnění odposlechů fotbalového šíbra Horníka a jeho kamarádů? Ani náhodou, hodnotou celého rozhovoru byl pouhý fakt, že mediálně známá osobnost užívá slovo „vole“ a hru Slávie kritizuje stejnými slovy, jako to dělají tisíce fanoušků po celé republice.
Uplynulo několik dní. A internetový server WikiLeaks začal chrlit tisíce diplomatických dokumentů ukradených příslušníkem americké vojenské rozvědky. A jakých skandálních odhalení amerických zločinů a lží, jež by krádež i zveřejnění soukromých materiálů ospravedlňovaly, jsme se dobrali? Věděli Američané dopředu, že v Iráku nenajdou chemické zbraně? Podplácí američtí diplomaté cizí politiky? Chystají snad Spojené státy útok na nějakou bezmocnou zemi? Chtějí zavraždit nepohodlného státníka? Nic z toho. Jen běžné diplomatické zpravodajství občas napsané bez politických kliček a eufemismů.
Ano, také v případě materiálů zveřejněných serverem WikiLeaks se stal hlavní hodnotou jejich soukromý a tajný charakter - vždyť přidámeli trochu konspirativního myšlení, stihomamu a apriorní podezřívavosti, diskredituje každá vyčmuchaná tajnost nenáviděnou globální velmoc. I kdyby se v té depeši psalo o tom, že na podzim opadalo v Afghánistánu listí.
Soukromí a vůbec tajemství, které je tím, co jej odděluje od okolního světa, přestává v době všudypřítomných odposlechů, v době, kdy lze vynést horu dokumentů na jediném cédéčku, jako to dělal Bradley Manning, existovat. Je na to třeba myslet při debatách u hospodských stolů, při telefonování, psaní deníčků a milostných básniček a samozřejmě také v ložnicích. Jednu výhodu to ovšem má: tenhle strach povede k očistě jazyka od hrubých a vůbec nespisovných slov. Fotbalový komentátor si dá na to svoje „vole“ příště pozor.
Nikdy přece nevíš...
O autorovi| DAN HRUBÝ, vedoucí magazínu Pátek LN
