Večírek minulé noci byl dlouhý a náročný. Bílý jak stěna a tři dny neoholený Mike Skinner nastoupí na pódium hudebního festivalu v dánském Roskilde v ušmudlaných džínách a pomačkaném triku. Řev desítek tisíc lidí ho ale rychle postaví na nohy a za chvilku skáče po pódiu jako veverka. Míří přesně; doprovodná kapela jsou profesionálové a na samotném typicky britsky „šišlavém“ projevu není co zkazit.
„Vidíte mě?? Slyšíte mě!!?“ vykřikuje po každé písničce a podniká své oblíbené sociální experimenty. „Chci, abyste pozdravili člověka, co stojí vedle vás. Někoho, koho neznáte!“ Hlediště zaplaví tisíce pozdravů: Ahoj! Čau! Nazdar! „Chci, abyste se objali,“ pokračuje Skinner s další skladbou. V publiku se objímají neznámí lidé a všichni se náramně baví. „A mohli byste si teď, kvůli mě, říct: Miluju tě? Prosím.“ Miluju tě! – ozývá se padesátitisícovým davem na všechny strany. Při baladách se nad hlavami publika rozsvítí tisíce zapalovačů; dojatý Skinner vrní spokojeností, fanoušci září.
„Tak lehký, až tě to nudí“ Ne každému koncertní divadlo The Streets sedne. Dělat si z lidí cvičené opice a vymýšlet pro ně 100+1 tělesných a hlasových cvičení může být otravné pro toho, kdo přišel na koncert, a ne hodinu aerobiku. Hudba The Streets se ale na večírek hodí a právě tak s ní Skinner na koncertech zachází. A materiál minulé desky The Hardest Way to Make an Easy Living (2006) k tomu přímo vybízí.
„Když seš slavnej, je jednoduchý balit holky/ je to tak lehký, až tě to nudí/ ale když se snažíš sbalit buchtu, co je taky slavná/ je to, jako bys ani slavnej nebyl!“ Skladba When You Wasn’t Famous se nese v duchu typickém pro celou desku: Skinner se na ní vyrovnává se svou slávou a kariérou. Alba se prodalo přes půl milionu kusů a (tehdy nepřekvapivě) pokořilo už v prvním týdnu britský žebříček.
Nebylo to ovšem poprvé, co se Mike Skinner objevil na vrcholu. Cestu mu otevřel už debut z roku 2002 Original Pirate Material. Vynikající texty, ve kterých s ohromnou nadsázkou a vtipem glosoval život kolem sebe, obalený originální variací britského hip hopu s osobitým flow. Hity jako Let’s Push Things Forward nebo Irony of It All upozornily na novou hvězdu ostrovní scény a The Streets to za dva roky stvrdil nahrávkou A Grand Don’t Come for Free.
Koncepční album o ztracené tisícovce – vetkané i do názvu desky: Tisícovka není zadara – dosáhlo nejen prvního místa oficiální britské albové hitparády, ale prodalo se více než tři miliony kusů a v Anglii se stalo třikrát platinové. Zejména pak bodovaly dva singly, nakažlivá a dnes už Skinnerova klasika Fit But You Know It („Nesnažim se tě sbalit/ ale jako rád bych/ myslim, že seš fakt kočka/ ale sakra, dyť ty to moc dobře víš!“) a pomalá balada Dry Your Eyes. Kritika se mohla přetrhnout ve chvále a stejně tak fanoušci, jejichž počet rostl s každou další zmínkou o nové hvězdě.
Mike Skinner se nikdy nezbavil image „osmnáctiletého drzého spratka od vedle“, a tak všechno, co udělal, bylo pečlivě zaznamenáváno nejen hudebními magazíny, ale zejména anglickým bulvárem, který, pokud jde kombinaci hudba vs. drogy, umí vyčmuchat víc než policejní pes. Zážitky se později staly námětem zmíněné třetí desky. Chci to mít osobní a o životě S novinkovým albem Everything Is Borrowed se zpěvák tematicky i náladou trochu zklidnil; sám jej před časem označil za „mnohem pozitivnější a mírumilovnější“ než předchozí počin. „Můj původní záměr bylo natočit takovou alegorii, ale pak jsem si to rozmyslel, bylo by to moc laciné a zřejmě i dost kýčovité. Tak jsem vyhodil všechny skladby o nepřátelích a ďáblech a tak a nahradil jsem je písničkama, co jsou zřejmé a jasné. A buďte si jistí, že jsem dodržel slib, který jsem si dal: chci to mít osobní a chci to mít o životě,“ napsal Skinner ve vzkazu na oficiálním MySpace.com/thestreets.
Jedenácti písničkám vymezil necelých 40 minut, takže nuda se vkrást nestihne. Hudebně Skinner zkouší, kam až může zajít se zvukem jednoduchých kláves a ozvěnami velkého množství nástrojů – na desce jsou slyšet kytary, smyčce (cello i housle), dechy, bendžo, akordeon, varhany, bicí a velké množství perkusí; píseň The Sherry End je nahrána s kolektivem FILMharmonic Orchestra v Praze. Veškeré aranže jsou ale poslušně podřízeny a upozaděny Skinnerovu hlasu s naprosto nezaměnitelným přízvukem někde od Birminghamu, který zhusta doplňují ženské sbory.
A texty? „Když jsem konečně objevil smysl života, změnili ho/ Akdyž si uvědomím, jak jsem šťastný, začne pršet// Na svět jsem nepřišel s ničím/ a do hrobu si nevezmu nic, kromě lásky/ Všechno ostatní je jen vypůjčené.“ Nezní to, jako by Mike Skinner ve svých skoro třiceti doopravdy dospěl?
***
HODNOCENÍ LN
*****
The Streets:
Everything Is Borrowed
Locked On / Warners 2008
