Konec světa & Hard-boiled Wonderland je pátou knihou Harukiho Murakamiho přeloženou do češtiny - ale při poznávání Murakamiho světa by měl být knihou první. Právě tento román z roku 1985 si asi většina čtenářů na světě ihned vybaví - spolu s následujícím Norským dřevem (1987, česky 2002) - pod jménem Haruki Murakami. A právě v Konci světa autor něco důležitého objevil, co v dalších knihách - především v Kafkovi na pobřeží (2003, česky 2006) - rozvíjí.
Jde o objev podvědomí, či spíše „jádra vědomí“ jako románového světa. V této knize existuje rovnocenně vedle toho, co běžně chápeme jako „vlastní“ příběh, v němž se lidé potkávají, hledají, pronásledují, hovoří spolu. „Příběh“ se vždy podobá cestě, pohybu v čase. Ale „jádro“ je neměnné místo, v této knize dokonce Město, odkud se nikam jít nedá, lze tam jen věčně být.
Onen vnější příběh vypráví o unaveném rozvedeném osamělém muži před čtyřicítkou se silnou „emoční ulitou“. Rozmazlený sympaťák se zájmem o četbu, hudbu, film, whisky a dobré jídlo je zaměstnán jako „kalkulátor“. V mozku má něco, co mu umožňuje dešifrovat a zase šifrovat ty nejtajnější informace způsobem, který nikdo jiný neovládá. Po takovém mozku i jeho vnitřním přepínači pasou hned dvě znepřátelené organizace - Systém a Továrna. První z nich stojí na straně zákona a pořádku, druhá na straně nezákona a nepořádku. Obě však užívají stejné nevybíravé metody a ani jedné nejspíš nejde o blaho člověka, tím méně světa.
Konec světa je podobně jako v Kafkovi na pobřeží i jiných knihách mnohoznačné pojmenování. Neznamená jen časový bod závěrečné destrukce. V paralelním světě, v onom jádru lidské mysli, je konec světa místem: uzavřeným a ohraničeným a dobře hlídaným. Hned na úvodním plánku to místo vidíme: má tvar kruhu, v románu okamžitě poznáme, že se v něm cyklicky střídají roční období, ale pro člověka v něm neexistuje ani smrt, ani svoboda, pouze vševysvětlující jistota: „Protože je to tak dáno.“ Všechno komplet růžové Kafka na pobřeží se vrací nejen k místu, v němž čtenář Konec světa opustí, shoduje se s ním i v oné paralelní struktuře dvou světů (viz recenzi v Orientaci 21. října 2006). Napínavý příběh lichých kapitol střídají sudé kapitoly, v nichž kdosi postupně ohledává „konec světa“, poznává ho jako obraz a kreslí jeho mapu. Souvislost obou linií dlouho není zřejmá - v obou promlouvá mužské já, ale protože nemá jméno, není jasné, zda jde o mluvčí totožné. Od počátku se však objevují indicie oběma světům společné a v obou situačně nepatřičné - například hned v první kapitole píseň Danny Boy nebo stříbrné kancelářské sponky.
Murakamiho kniha ani jednu linii - povrchovou a hloubkovou, nebo jinak řečeno epickou a lyrickou - nešidí, nestaví jednu do služby druhé, vždy se naplno ponoří buď do příběhu, anebo do líčení. Střídavé kapitoly nebudí dojem, že byly psány odděleně. Přechody mezi nimi jsou až seriálově napínavé a ostré.
Půvab knihy však nejspíš spočívá v něčem jiném: v měkkosti a nenásilnosti doteků mezi oběma světy. Jakýsi měkký náraz je princip, ke kterému všechno směřuje a který zároveň vším hýbe - od pojmenování a obrazů přes dialogy, prostory, postavy, děje, reflexe až ke kompozici.
Děj začíná scénou ve velmi pomalém výtahu. „Výtah, ve kterém jsem stál, byl čistý jako zbrusu nová rakev. Stěny i strop byly z nablýskané nerezové oceli bez jediné skvrnky nebo flíčku, na podlaze koberec. V odstínu moss green s pěkně vysokým vlasem.“ Na chodbě na vypravěče čeká baculatá dívka v růžovém kostýmku a s růžovými lodičkami. „Byla obalená masem, jako když přes noc všechno tichounce zapadá obrovským množstvím sněhu.“ Následující úvahy o tom, jak se muž cítí nesvůj pohromadě s krásnými obézními dívkami, ústí do polokomického a polovážného závěru: „Mít tlustou je pro mě opravdová výzva.“
Kapitoly z konce světa zase začínají obrazem zvířat-jednorožců: „S příchodem podzimu se jim těla pokrývají zlatou srstí.“ Od prvního obrazu k závěrečnému vjemu oblohy nad příkrou Zdí a vrzajícího sněhu pod nohama se zas a zas ocitáme v tvrdě ohraničených prostorách nebo chladných místech, ale pozornost se vždy stáčí k něčemu měkkému, přátelskému nebo hřejivému.
Turgeněv v peřinách Haruki Murakami se stále pohybuje na hranici kýče - ať už jde o detailní popisy oblečení, jídel, sportovních utkání, štípátka na nehty, vaření, ležení - to vše spojené s nevyčerpatelnými asociacemi na literaturu, hudbu či filmy. Lačnost dojmů a lehkost, typická pro konzumní literaturu, zde však není naivní ani vulgární. V Konci světa ji vypravěč vždy nějak shodí, nadsadí nebo jinak posune. Autor zjevně nechce čtenáře pohnout k určité emoci či fyzickému pocitu a nikoho o ničem nepřesvědčuje: „Přesvědčení bohužel nejsou můj obor,“ říká kalkulátor a plně to platí také o Harukim Murakamim. Ať mluví hrdina s růžovou dívkou o sexu, anebo hovoří s gaunery, kteří mu právě demolují byt, všichni se přitom vyjadřují dětsky přímočaře a ještě si najdou chvilku na nějakou drobnou zdvořilost, vytříbený vtip nebo aspoň pivo.
V druhém, o poznání pustším světě je vše tlumenější a bezbarvější. Ale ani když tu někomu někdo řeže oko, nebolí to. Když naopak „druhý já“ myslí na ženu, se kterou se každodenně běžně vídá, prožívá přitom nepochopitelný, hluboký pocit ztráty.
Hrůza není děsivá, dojetí není sladké, erotika není vzrušující. O co tu tedy jde?
Haruki Murakami své čtenáře nemanipuluje. Jestli někoho někam kormidluje, pak své postavy do nemožné situace, která ale působí očistně. Nevyspalý kalkulátor ve snaze zabránit konci světa podniká s růžovou dívkou cestu nebezpečným tokijským podzemím plným příšer, pijavic a stoupajících vod. Aby vydrželi a nebáli se ani neusnuli, cestou peklem si zpívají třeba Idylu u kamen nebo Já sním o Vánocích bílých. Vyprávějí si nejhezčí i nejsmutnější věci, co kdy zažili, četli, slyšeli. Rozpomínají se - a právě tím se zachraňují.
Za normálních podmínek sentimentální, a proto nesdělitelné, a proto zapomínané vzpomínky v hororových podmínkách vyslovit lze. Murakami je v těchto kontrastech mimořádně vynalézavý, svobodný a nepostrádá humor: jeho kniha se podobá žánrové hostině, která se však odehrává jakoby mimochodem, jako by si někdo náhodou četl v peřinách Turgeněva.
Asi by se daly psát traktáty o symbolice Města, jednorožců, o platonském pojetí duše a stínů v Konci světa. Ale autor zde nepracuje jako myslitel nebo konstruktér, spíš jako komponista. Jako by přímo před námi objevoval tóny a melodii a hned je převáděl do obrazů a do slov. „Není mi moc jasné, co je to ladí a neladí. Co znamená, že ladí? Že se navzájem vyžadují?“ ptá se jedna postava ze světa za Zdí. „Právě tak, přikyvuju.“
V obou liniích románu ladí bez doteku tisíce věcí, aniž by se vnucovaly - třeba pocity ztráty z toho, co se nestalo. „Nikdo vás neobejme, co má síly,“ říká krásná tlustá dívka ve vzpomínce na dětství. A v uzavřeném Městě říká jiný hlas: „Na druhém konci světa mrzne. Není to náhodou kvůli mně, že se vám nedaří otevřít svou duši?“ ptá se dívka. „Snad se vám zatvrdila, protože ode mne nedostává odpověď.“
Titulu Konec světa podobně jako v pozdějších Murakamiho knihách neznamená jenmísto a čas, ale také píseň - starý sladkobolný ploužák The End of The World od dua Carpenters. Verše, které z ní Murakami vybral do motta, tvoří výchozí obraz a základní akord knihy: svit slunce - zpěv ptáků -konec světa. Je v něm obsažena měkkost objetí, neúprosnost konce i překvapivý zlom. A také jedna z odpovědí na ústřední otázku této knihy a snad i tohoto spisovatele: Jak může nešťastný člověk blahořečit životu.
***
KNIHA TÝDNE Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami Přeložil a doslov napsal Tomáš Jurkovič. Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2008. 508 stran.
