Smrt Petra Muka má při vší tragičnosti jistou logiku. Do muziky šel vždy naplno, nepřestával hledat a pochyboval po všechna léta své kariéry. Když popularita jeho kapel Shalomu a Oceánu na přelomu osmdesátých a devadesátých let kulminovala, procházel vlnami depresí a melancholie. „A přitom jsme měli natřískané sály. Já sám byl totálně rozložený, manželství se mi rozpadlo. A řeklo by se, že všechno fungovalo, jak mělo,“ vyprávěl po osmileté pauze, po čase, v němž promýšlel, jakou změnu by on sám potřeboval. Byl si jistý, že to, co se snažili sdělovat, mělo dopad, že se publikum s nimi identifikovalo a že mu vyhovovala snaha jeho i kolegů najít duchovnější rozměr hudby, kterou posluchačům předkládali.
„I když to jistě šlo dost po povrchu, jak to v pop-music bývá, přece si myslím, že jsme těm lidem v sálech nabídli nějakou cestu, kterou si pak pochopitelně už šlapali dál sami. Nikdo jim ji nenabízel, oficiální kultura určitě ne. Na tom se bohužel nic nezměnilo ani nyní. Odnikud k mladým nemíří žádné ideály, i škola je vychovává jen k dravosti a totálnímu konzumu. Vadilo mi to tehdy, vadí mi to ještě víc teď,“ prohlašoval trpce deset let po listopadu 1989.
Vysněné povolání Sám se o změnu snažil - nepochybně bojoval s těžkou psychickou nemocí, jejíž příznaky jeho touha po dokonalosti jen prohlubovala. Přitom svoje povolání miloval. Říkal, že si jej vysnil už ve dvanácti letech. „Dělám, co mě baví, mohu se tím dokonce živit a to je obrovské štěstí,“ uznával.
„Nemá ho zdaleka každý. Dokonce je jistě na světě plno lepších muzikantů, než jsem já, a nemají šanci se tou svou hudbou živit. Uvědomil jsem si, že když člověku je dar muziky shůry dán, měl by se mu věnovat na sto procent.“ Což tedy důsledně dodržoval.
Když počátkem devadesátých let vystoupil z vod skupinových produkcí, dal se k divadlu, přesněji muzikálu a každý úkol bral naprosto zodpovědně.
Pro psychicky labilního člověka je ovšem prostředí showbyznysu, tedy prostředí vypjatých ambicí a vybičované soutěživosti, nepřetržitých emocí, neustálého napětí a to vše podtrženo nepravidelným životním stylem a nepochybně i příležitostí k nejrůznějším pofidérním lákadlům a také návykovým berličkám, zhoubné.
Petr Muk se poctivě chtěl z těchto sítí vyplést - znovu se oženil, absolvoval léčení, zvažoval, jak se životem dál. Ještě před pár lety o své cestě prohlašoval: „I když jsem už během toho svého hledání poznal spousty různých ideálů, stejně o věcech neustále pochybuji a pochybovat zřejmě, tak jako mnozí jiní, budu. Život, který je přede mnou, vidím v hledání odpovědí na otázky, na které už léta myslím a které patrně budu mít až do smrti. Realisticky řečeno: do té doby, než zavřu oči a bude tam tunel - a za ním buď světlo, anebo totální tma.“
Kamarádům dával občas jednoduché „babské“ rady: „Když ráno vstaneš, důkladně si ruce a paže omývej studenou vodou. Všechno zlé z noci z tebe odejde.“ Bohužel ne vždycky.
