NEZÁVISLÝ TISK
Chtěl bych oživit toto heslo pařížských studentů z jejich vzpoury v máji roku 1968. Heslo, které spolu s jinými (Vystříkni svoji touhu) převzali ze surrealistického arsenálu a popsali jimi zdi Paříže. Měl jsem to štěstí být při tom a tehdy jsem si uvědomil, co je krví každé vzpoury a co jenom její pěnou. Přál bych si, aby ani z dnešní naší vzpoury nezůstala jenom ona pěna, která nakonec zaplaví školní učebnice dějepisu, ale aby se nezapomnělo na její „krev“, na ono uvolnění imaginace, které je imanentní každé revoltě.
Jestliže půlmiliónový dav na Letné na poznámku Jiřího Rumla, že se právě vrátil z vězení, kde ještě před pár hodinami večeřel, skanduje: „CO JSTE MĚLI? CO JSTE MĚLI?“, pak to považuji za podstatnější než například volání téhož davu: V jednotě je síla. (Toto heslo jsem nebyl schopen ani při nejlepší vůli s ostatními skandovat. Vždy mně naskočila husí kůže. Pravdivost tohoto hesla totiž platí pouze ve sféře politické akce, zatímco v oblasti duchovní je pravdou pravý opak. A bohužel se tyto oblasti často nebezpečně směšují.)
Podobně v záplavě nesených transparentů mne jeden nadchnul: RUDÉ PRÁZDNO. Nevyměnil bych ho za žádné z oněch utilitárních politických hesel. Doufám, že někdo také fotografoval objektivní humor těchto dnů.
Ona náhodná setkání, kdy například u nohy koně sv. Václava se v záplavě portrétů T. G. Masaryka a A. Dubčeka náhle objeví patrový dort se zapíchnutou vlajkou, dar to zřejmě nějakého vlasteneckého osazenstva cukrárny. Neboť si myslím, že tato odvrácená, imaginativní tvář naší vypjaté doby je stejně podstatná, ne-li v něčem podstatnější než její tvář politická. A přitom právě tato revoluční imaginace bývá v následném zoficiálnění historických událostí potlačována jako málo důstojná velkých chvil národa.
Ani dnes nelze totiž zapomínat na to, že každá vláda, ať totalitní, nebo vzešlá ze svobodných voleb, se nakonec po opadnutí revolučního nadšení, už z pudu sebezáchovy, řídí Platónovou radou: Vyžeňte básníky z republiky, neboť každá autentická poezie (ať realizovaná perem, štětcem nebo kamerou) je podvratná, a to pro každý společenský systém. Ne záměrně, ale prostě nemůže jinak. Proto jsem na svůj balkón v těchto dnech vyvěsil nejrevolučnější heslo ze všech hesel: Všechnu moc imaginaci.
O autorovi| Jan Švankmajer, Lidové noviny, prosinec 1989
