Privatizace bezpečnosti je jev, který postupně ze západních zemí proniká i k nám. Jenže u nás hrozí, že by privatizátorem i privatizovaným mohl být jediný muž - Vít Bárta, zakladatel firmy ABL a skutečný vládce Věcí veřejných. Na místě je maximální ostražitost; stejně jako u bývalého amerického viceprezidenta Richarda Cheneyho. Ještě včera měla policie plán ukončit své mise v zahraničí, například hlídat ambasády v Afghánistánu, Pákistánu či Iráku. Dnes je plán odložen, ale za rok se může znovu oživit. Zastupitelské úřady v rizikových zemích nemohou zůstat bez řádného zabezpečení, a je tudíž vcelku logické se domnívat, že by tento úkol mohl být svěřen soukromé firmě.
Připomeňme, že bezpečnostní agentura ABL, založená dnešním ministrem Bártou, se svého času snažila rozšířit podnikání do Afghánistánu, ve spolupráci s Česko-středoasijskou smíšenou obchodní komorou.
Podobným problémem je úvaha, že by u policie skončili výcvikoví instruktoři a jejich roli by převzal soukromý sektor. Významným bezpečnostním tahákem byl také (v březnu 2010 ministerstvem spravedlnosti vyhlášený) tendr na elektronické náramky pro kontrolu osob odsouzených k domácímu vězení, do nějž se přihlásilo pět uchazečů včetně konsorcia Siemens/ABL.
Přenos služeb, které dříve poskytoval výhradně stát, na soukromé firmy je světovým trendem, který doráží i k nám. Trend logický a správný, protože stát služby poskytuje často velmi draze, neefektivně a mnohdy i nekvalitně. Zároveň je jasné, že chtějí-li soukromé firmy získávat podobné zakázky, budou za své zájmy a případné zakázky lobbovat a vstupovat do kontaktu s politickou scénou. I ve Spojených státech nutno počítat s tím, že za své zájmy lobbují firmy jako Halliburton, Xe (dříve Blackwater), MPRI nebo DynCorp. Nikde se ovšem nestali manažeři některé z těchto firem ministry či náměstky.
Nám momentálně hrozí, že proces privatizace bezpečnosti bude řídit jeden muž, a to jak z pozice představitele státu, tak zakladatele jedné z největších a majetkově nejsilnějších bezpečnostních firem.
Všechna Bártova pokušení Vládní uskupení Věci veřejné ve svém středu od jisté doby sdružuje nemalé procento osob, které jsou spjaty s firmou ABL, jejímž zakladatelem a donedávna ředitelem byl dnešní ministr dopravy Vít Bárta. Svými penězi přetvořil původně komunální uskupení ke svému obrazu a výrazně přispěl k tomu, že se VV dostaly s neočekávaným výsledkem do parlamentu i do vlády. Bárta dosáhl velkého úspěchu: stal se ministrem dopravy, jeho novopečená manželka místopředsedkyní sněmovny a „jeho“ předseda Radek John ministrem vnitra.
Vydělávat peníze na bezpečnosti je zcela bohulibé a vydupat ze země tak velikou firmu je doslova obdivuhodné. Na druhou stranu je prakticky nemožné dopátrat se skutečné vlastnické struktury, což je samo o sobě podezřelá skutečnost. To vše v prostředí tuzemského bezpečnostního aparátu, který proslul (dávno předtím, než se Bárta objevil v politice) úniky informací a zneužíváním databází v politickém a hospodářském boji. Každý tento faktor je sám o sobě zvládnutelný, nicméně dohromady tvoří krajně nebezpečnou směs.
Na „majitele Věcí veřejných“ číhá celá řada pokušení, kterým se bude těžko odolávat. Problém Bárty a jeho firmy spočívá v tom, že privatizátor (soukromá firma) a privatizovaný (stát ve formě policejních a armádních složek) zde splývají v jedno, a to právě v osobě Víta Bárty, přesněji řečeno v rámci jím řízených Věcí veřejných. Ale pokud se má privatizovat, musí to být s maximální mírou opatrnosti, transparentnosti a zpětné kontroly. A za druhé: Vít Bárta sice prodal svůj podíl v ABL - ovšem svému bratrovi. Je až s podivem, jak velkou část veřejnosti tento převod uklidnil. Bratr je blízký příbuzný, a tudíž zde zůstává riziko nepotistických vazeb, nehledě na to, že fakticky může firmu dále kontrolovat Vít Bárta.
Největším problémem je, že člověk s ambicemi privatizovat bezpečnostní služby (viz náramky pro vězně či projekt podnikání v Afghánistánu) se stal klíčovým politickým hráčem a může výrazně promlouvat do podoby možné privatizace bezpečnosti. Domnívat se, že půjde proti svým (z ekonomického hlediska) přirozeným zájmům, je sice možné, ale poněkud naivní.
Ostatně až nečekaně otevřeně si VV řekly o post ministra vnitra, který je pro jejich zájmy v českém prostředí klíčový (v USA, Velké Británii či Jihoafrické republice by měl podobnou hodnotu i post ministra obrany). Bárta se do křesla neposadil přímo, nýbrž do něj delegoval předsedu VV Radka Johna. Ponechme teď stranou, že žurnalista, který se měl léta zabývat případy spadajícími do působnosti ministerstva vnitra, se zatím absolutně neorientuje v problematice a stává se pomalu hrdinou internetových klipů s neschopností vysvětlit i ty nejzákladnější věci. Hlavní problém ohledně možné privatizace bezpečnosti je jinde.
Kachlíkový dům plný informací Kvůli výše zmíněným skutečnostem existuje nemalé riziko, že soukromá firma ABL, kterou řídí navenek bratr ministra dopravy a hlavního manažera VV Víta Bárty a dále nepřehledná struktura vlastníků, může mít prostřednictvím ministra vnitra přístup do národní policejní databáze.
Podobně může být nakládáno s policejními odposlechy či operativními informacemi ze sledování. Jedná se samozřejmě o pouhé podezření či obavu, nicméně úniků informací do privátní sféry zažily tyto struktury nemálo (viz hojně probíraný únik informací z BIS v roce 2003, úniky informací z policie do zločineckého prostředí, svým způsobem za takový únik můžeme považovat i exodus policistů ze specializovaných policejních útvarů). Riziko, že tomu tak bude v době, kdy se k moci dostali lidé ze soukromé bezpečnostní firmy, se logicky zvyšuje, jelikož obchod s informacemi je jednou z klíčových komodit.
Stejně tak vzniká riziko, že firma ABL bude disponovat zpravodajskými informacemi. Například česká rozvědka ÚZSI organizačně spadá přímo pod ministerstvo vnitra. Kontrarozvědka BIS sice spadá přímo pod premiéra, ale s ministerstvem vnitra úzce kooperuje. A tentokrát by z toho mohla profitovat jedna konkrétní firma.
Stát vycvičí, soukromník přeplatí Díky ovládnutí klíčového resortu by mohla získat firma ABL možnost velmi efektivně potírat konkurenci a směřovat k monopolizaci příslušné části trhu. Může ovládat i ty části, které budou stále formálně v rukou státu. Rozostření hranic mezi privátním a státním, mezi politikem a soukromým manažerem by tak mohlo být dokonáno. Vrcholem může být situace důvěrně známá z řady postkomunistických zemí, kdy firma, která výrazně ovlivňuje či přímo ovládá státní aparát, pomáhá k monopolu dalším spřízněným firmám: asistuje jim při vstupu na trh a následně je chrání.
Podobným problémem je úvaha, že by u policie skončili výcvikoví instruktoři a jejich roli by opět převzal soukromý sektor. Obecně ve světě to chodí tak, že instruktor přejde do soukromé společnosti, v níž pokračuje ve stejné práci (a za mnohem lepší mzdu). Zde ale opět vzniká riziko, že celý tento proces ovládne jedna politická strana a jedna firma. Riziko je i v tom, že aktivní policejní a zpravodajské specialisty by si mohla firma zavázat tím, že jim nabídne zaměstnání po odchodu do civilu. Lépe placené a v branži, které jako experti rozumějí. To je velmi problematický rys privatizace bezpečnosti všude ve světě: stát draze a dlouze vycvičí specialistu, kterého mu potom přetáhne soukromý sektor.
Ačkoliv se ABL dosud sofistikovanějšími formami bezpečnostní práce nezabývala, nemusela by mít problém přeplatit profesionály z armády a policie. Navíc za situace, kdy ministr John hodlá razantně sáhnout na platy policistů. (Mají-li bojovat s korupcí lidé s platem pod 20 tisíc, přejme ministrovi hodně zdaru.)
Když se ABL - zatím neúspěšně - pokoušela dostat se na afghánský trh s bezpečností v rámci tzv. Projektu AFG, dělala nábor mezi vojáky a neměla s rekrutací problém. Pokus ve spolupráci s Česko-středoasijskou smíšenou obchodní komorou se nakonec nepovedl. (Kdyby to tenkrát vyšlo, část obav vyjádřených v tomto textu by pozbyla platnosti.) Co se týče zakázky na bezpečnostní náramky pro domácí vězení, Vít Bárta prohlásil, že firma ABL se kvůli jeho politickému angažmá nebude tendru účastnit. Pokud tomu tak bude, pro českou politickou kulturu to bude bezesporu přínos. Ale v bezpečnostní branži je ostražitost absolutní prioritou.
Američané už vědí Nikde ve vyspělém světě nejsou majitelé či manažeři soukromých bezpečnostních společností ve vrcholné politice. Nikoli náhodou, ale z dobrých důvodů.
Ano, politiků najdeme v soukromých bezpečnostních společnostech řadu, ale všichni jsou to politici bývalí (Frank Carlucci, James Baker). Vít Bárta samozřejmě může zůstat ve vrcholné politice, ale v takovém případě se musí firma ABL vzdát po dobu jeho politického angažmá veškerých státních zakázek. Pokud chce dál rozvíjet své podnikání (či podnikání svého bratra), ať z politiky odejde.
Státy ovládané soukromými bezpečnostními společnostmi se vždy vyskytovaly spíše v subsaharské Africe než ve střední Evropě. Ostatně i rodiště privatizace bezpečnosti - Spojené státy - čelí v této souvislosti řadě potíží, a to jde o mnohem zdravější demokracii s rozvinutým systémem brzd a protiváh a samočisticím mechanismem. Například firma Blackwater stojí za řadou skandálů, které výrazně oslabovaly mezinárodní pověst USA; i proto se firma raději staré značky zbavila a přejmenovala se na Xe. Aniž by měla předtím výraznější zkušenosti, dostala od Bushovy vlády zakázky v Iráku (pravda, její personál samozřejmě zkušenosti měl, přišel totiž ze speciálních sil - včetně šéfa firmy, veterána námořních jednotek Erika Prince). Nemalé problémy způsobila pověsti USA i politické kultuře v zemi firma Halliburton, která byla úzce navázána na viceprezidenta Richarda Cheneyho. Cheney v době, kdy nepůsobil v politice (tj. za éry demokratického prezidenta Billa Clintona), Halliburton pět let řídil. Po vítězství republikánů a jeho návratu na politické výsluní začala po zahájení invaze do Iráku firma Halliburton získávat opět výhodné zakázky, a to bez výběrového řízení.
Dalším příkladem je korupční kauza Mid-Atlantic Youth Services Corp. Tato firma působící v oblasti vězeňství si platila dva soudce, aby jí cíleně posílali více mladistvých delikventů a tím jí zvyšovali zisky. Přitom řada prohřešků oněch mladistvých měla banální charakter. (V této kauze už padly pravomocné rozsudky.)
Doslova odstrašujícím příkladem je americká společnost GEO Group, taktéž podnikající v oblasti vězeňství. Byla vyšetřována za zpronevěru 700 tisíc dolarů na programy pro drogově závislé. Ztratila kontrakt za 12 milionů dolarů na rok za porušování předpisů, 62krát byla u federálního soudu za porušování lidských práv, nedostatečnou zdravotní péči, sexuální obtěžování či nepřiměřené podmínky a v roce 2007 dostala od státu „vyhazov“ ze zakázky pro deset jaderných elektráren.
Vítejte v Indickém oceánu Příkladů, kdy soukromá bezpečnostní firma pronikla příliš hluboko do politiky, bychom našli více. USA si s tím nakonec poradí, stejně jako Velká Británie. Ne proto, že by tam byli morálnější lidé, ale protože tam funguje právní stát.
Existují ale i státy, kde se soukromé firmy staly faktickými vládci. Ne úplně příjemná otázka proto zní, zda má Česko blíže k USA, nebo ke Komorským ostrovům?
***
Náš bezpečnostní systém je proslulý úniky informací, zneužíváním databází a informací v konkurenčním politickém a hospodářském boji. Vstup silného „soukromého hráče“ do politiky proto nutně budí obavy.
Mají-li bojovat s korupcí lidé mající plat pod 20 000 Kč měsíčně, pak přejme panu ministrovi hodně zdaru. Nemluvě o tom, že každý soukromník si bezpečnostní experty zaváže či rovnou koupí bez jakékoli námahy.
O autorovi| Tomáš Šmíd, Autor (*1979) je politolog, vyučuje bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií MU v Brně bezpečnostní analytik
