V holešovickém DOXu mu vystrojili hommage.
Centrum současného umění v Praze 7 - DOX je zajímavé místo samo o sobě: do 4. ledna tam mimochodem ještě můžete na dvoře vidět Černého Entropu. V jeho vnitřních prostorech pak je instalována „chelseaovská“ výstava, která je složena z děl, které jsou s hotelem přímo spojeny, buď tam přímo vznikly, nebo nesou pečeť jeho genia loci.
To je možné popsat jako oázu výstřednosti v už tak výstředním městě. Díky skvělé poloze, bizarnímu interiéru a exteriéru a především díky vstřícnému majiteli, jenž miloval umělce a bohémy a nijak nenaléhal na včasné placení nájmu, tu v 60. a v 70. letech vzniklo útočiště pro kreativní excentriky, kteří na čas stanuli v centru newyorské umělecké avantgardy.
Základním jménem je samozřejmě Andy Warhol, který tu měl cosi jako štáb, pracovní kolektiv a sociální dílnu. Tříhodinový film Chelsea girls z roku 1966 je považováno za jeho snad nejsnesitelnější a nejsdělnější filmové dílo: trvá něco přes tři hodiny a je možné se na něj dokonce dívat. Warhol používal v podstatě standardních dokumentaristických postupů, které však tady zaměřil na mluvící a lidské objekty (na rozdíl třeba od spících nebo mrtvě stojících), byť by „normální“ filmař asi používal střih. V DOXu se promítá na velké „plátno“ v dvojexpozici a s českými titulky. Kdo má trpělivost nebo štěstí, může počkat, až přijde ve filmu na řadu Nico, která o rok později pojmenovala svou debutovou sólovou desku Chelsea Girl a jímavou titulní písničkou nazpívala labutí píseň za nejdivočejšími roky v divokém hotelu.
Těm už odzvonilo v letech, kdy obyvatele hotelu Chelsea portrétovala americká fotografka Julia Calfee. Soubor jejich fotografií z vnitřku hotelu vznikal nejspíš v letech osmdesátých (nikde, ani v katalogu není ta doba uvedena), ale podle jistých neklamných znaků lze mít za to, že to bylo v této unavené dekádě. Velké figury hotel už opustily, ti, jež nesklátili drogy nebo se neupili, možná zbohatli či ze strachu před AIDS začali vést zdrženlivější život. Možná poslední, kdo zůstával hotelu věrný, byl spisovatel a biograf Warhola, Lou Reeda, Patti Smith a dalších Viktor Bockris, kterého Calffee ráda portrétovala. Zůstali zkrátka jen skuteční ztracenci, kteří buď neměli kam jinam jít nebo prostě s Chelsea splynuli. Vycházeli ven především, někteří výhradně, v noci, tehdy ožívaly i společné hotelové prostory, chodby, výtahy, recepce, loby. Někde se ještě pořádaly večírky, které se občas zdařily, takže se lidé svlékli.
Také Calffee fotila především v noci, používala přitom jen přirozené světlo, žádné fleše nebo lampy, proto jsou fotografie tak zrnité, ale také tak šetrné ke svým objektům. Je patrné, že ti lidé svou fotografku dobře znají a že k ní mají důvěrný vztah, splynula s prostředím, je jednou z nich. V něčem její fotografie připomínají snímky Libuše Jarcovjákové, která zhruba ve stejné době chodila do známého - byť jen určitému typu společnosti -T-klubu, kde se scházela možná stejně „okrajová“ společnost, jako ta, která žila v Chelsea, jen s tím rozdílem, že v Praze vládl shodou okolností jistý režim a nebylo jen tak běžné se nastěhovat do hotelu uprostřed města.
Estetickým vrcholem výstavy v DOXu je ovšem kolekce zhruba třiceti klasických fotografií Roberta Mapplethorpa (1946 -1989), jejichž souvislost s duchem Chelsea je především ideová a pocitová. Jsou to fotografie, nad nimiž se snáší krásný anděl smrti.
Výstava Julii Calfee trvá do 10. února 2010.
