Vystoupení občanů východního bloku proti okupaci Československa v roce 1968 obklopovala zeď strachu a jejich činy mnohdy dodnes nejsou známy. Osudy protestujících zkoumá průkopnická práce editora Adama Hradilka Za vaši a naši svobodu.
Slyšte můj křik!“ Tato slova v dopise na rozloučenou za sebou zanechal Polák Ryszard Siwiec, který se upálil v září 1968 na stadionu ve Varšavě. Byl ihned obklopen tajnými, jeho sebeobětování téměř nikdo neviděl, a nevíme tedy, zda křičel. Maďar Sándor Bauer, který hořel v centru Budapešti, před smrtí nechal vzkaz: „Smrt sovětským okupantům!“ „Nelze donutit mlčet všechny,“ napsal ve svém odkazu Lotyš Elijahu Rips, který se polil benzinem a zapálil v Rize. A měl pravdu. Proti okupaci Československa vystoupily stovky lidí ze Sovětského svazu, NDR, Polska, Bulharska a Maďarska. Byli mezi nimi zkušení „rozkolníci“, většinu protestujících ale tvořili mladí lidé, často z komunistických rodin, kteří se mohli do života v totalitě úspěšně zařadit. Učaroval jim ale československý závan svobody. „Beat, rock, dlouhé vlasy... tyhle věci jsem miloval,“ říká Němec Toni Krahl, který byl za pokojnou berlínskou demonstraci proti invazi odsouzen ke třem letům vězení.
Je až šokující, jak se „československý obrodný proces“ zaryl do vědomí těch, kteří se nechtěli smířit s rolí poslušných a mlčících v mnohamilionové mase občanů sovětského bloku - a jak málo o tom víme.
Pražské jaro se i přes brutální potlačení tanky a po generace vymazávanou paměť stalo hnisavým tělískem v těle sovětského impéria. Odpor proti jeho potlačení a vzpomínka na něj pomáhaly formovat opozici v různých východoevropských zemích.
Přičemž okamžitý praktický význam protestní gesta vzdoru, spočívající nejčastěji v letákových a petičních akcích, nejspíš mít nemohla. Za blázny, hazardéry a donkichoty byli protestující označováni nejen vládnoucími.
Buďme Češi!
Když byl Nikita Chruščov kterýmsi západním novinářem dotázán, zda jsou ve Svazu političtí vězni, odpověděl: „Ne, u nás jsou buď zločinci, nebo blázni,“ a s tímto postojem se shodovala i spousta zastrašených či konformních spoluobčanů. Každý z vyšetřovaných odpůrců totality tedy registroval podporu i odsouzení, slova obdivu, ale i výsměchu a pohrdání. Přesto pro ně platí to, co napsal polský historik Jerzy Eichelr o Richardu Siwiecovi, totiž že zachraňovali čest ostatních. Přičemž podmínky v jednotlivých státech bloku se lišily. A zvláště odpor disidentů v Bulharsku či v Sovětském svazu mohl dopadnout opravdu hrůzně.
Tak bulharský novinář Georgi Zarkiin dostal za svůj protest šestiletý trest, dva roky trávil v samovazbě, kde byl ubit dozorci. Jiný Bulhar Giorgi Markov, hlásající doma „českou revoluci“ čili osvobození od cenzury a rehabilitaci politických vězňů, dokonce žádal o vystěhování do Československa. „Buďme Češi!“ nadšeně a provokativně vybízel v letácích. Byl odsouzen a později zavražděn deštníkem s jedovatým hrotem.
Sovětští disidenti trávili často roky v psychuškách čili psychiatrických zařízeních, ve kterých jim byly podávány nejrůznější léky a odkud - na rozdíl od věznic - nebyl stanoven termín návratu. A například Anatolij Marčenko, odsouzený též za protest proti invazi, po mnohaletém martyriu zemřel ve vězení. Snad s výjimkou vystoupení „osmi statečných“, čili odbojných intelektuálů Bogorazové, Bajevové, Gorbaněcké, Babického, Delona, Dremljugy, Litvinova a Fajnberga z 25. srpna 1968 na Rudém náměstí, jsou ale tyto a další protesty odvážlivců i jejich osudy téměř neznámé. Vesmír pod čarou Ve své době disidenty obklopovala zeď mlčení a strachu, proto jejich příběhy „nezakořenily nebo se vytratily z kolektivní paměti“, jak vysvětluje editor knihy.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol podle států. Každá kapitola obsahuje historickou studii, rozhovory, fotografie, policejní svodky i třeba hlášení udavačů. Cenné jsou četné vysvětlivky, právě pod čarou se mnoho dozvídáme o spletitém a dobrodružném vesmíru třeba sovětského podzemí.
Zajímavé jsou i odbočky, pokud se totiž občas dotazovaní nedrží striktně jen své disidentské role. Třeba když Natálie Gorbaněvská náhle ve vyprávění opustí všechny ty psychušky, kriminály, vzdor a ponížení a zasní se při popisu svých básnických začátků včetně romantické procházky s jistým nesmělým mladíčkem, Josifem Brodským, později ovšem rebelem, vězněm a nositelem Nobelovy ceny.
***
Za vaši a naši svobodu
Editor Adam Hradilek Torst / Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, 470 stran
Je až šokující, jak se „československý obrodný proces“ zaryl do vědomí těch, kteří se nechtěli smířit s rolí poslušných a mlčících v mase občanů sovětského bloku - a jak málo o tom víme
Sovětští disidenti trávili často roky v psychuškách čili psychiatrických zařízeních, ve kterých jim byly podávány nejrůznější léky a odkud nebyl stanoven termín návratu
