Znamená to ale, že všichni umíme anglicky? Vůbec ne. Naopak. Všichni jsme začátečníci.
Vím, o čem mluvím. Anglicky se učím od dvanácti let. Studium tohoto jazyka se stalo doslova mým koníčkem již někdy v pubertě. Chodil jsem do kurzu v kulturním domě. Samostatně jsem ve volném čase studoval desítky učebnic (i o prázdninách, přísahám). Angličtinu jsem měl na gymnáziu. Na vysoké škole. Vystudoval jsem anglistiku na filozofické fakultě. Angličtinu používám při práci. Jezdím po světě. Mám anglické, americké i jiné anglicky mluvící přátele, se kterými se stýkám. Osmdesát procent knih (a to jsem obzvláště náruživý čtenář) čtu v angličtině. Sleduju americké filmy bez titulků.
Přesto jsem se ocitl zcela v úzkých, když se mě prodavačka hamburgerů ve Washingtonu zeptala – jak jsem později zjistil – jak moc chci svůj karbanátek propečený. Její afro-americko-anglická věta totiž zněla zhruba takto:„aeiourrrrrits?“ Nebo když se mě prodavačka na autobusovém nádraží v Londýně tázala, zda chci snídani sestávající z pěti či sedmi poživatin. Pro mé uši tehdy řekla: „fojvojsejlufff?“
Začátečnictví se ale netýká jen ústní komunikace s lidmi mluvícími různými dialekty. Čtete detektivky a thrillery? Já ano. Vášnivě. Grishama, Browna, Crichtona, Forsytha, Ludluma, Deavera. Ty všechny můžu číst bez slovníku. A stejně rychle jako v češtině. A nepodvádím. Nepřeskakuji slova a ani se nesmiřuji s pouhým odhadem přesného významu.
Zkuste ale Johna le Carrého. Narazíte. I já jsem narazil na úplně neznámé slovo. Neměl jsem ani tušení, co znamená. A nešlo přitom o nějaký odborný výraz.
Právě proto se musíme učit angličtinu pořád. Všichni. A právě proto přicházíme s novým kurzem angličtiny určeným opravdu pro každého.
O autorovi| Petr Zavadil, zástupce šéfredaktora