Láska na první pohled S americkým terénním vozem Hummer se Martin Mikulenčák potkal v 90. roce v Bratislavě. „Dělali jsme už v tý době výpravy do Rumunska, kde jsme přišli na to, že s terénním vozem se dá taky sjet ze silnice a jet krajinou. Pak to začalo - první byla Lada Niva, pak Cherokee, potom Toyota Land Cruiser 80, pak jsem uviděl Hummera a okamžitě jsem věděl, že ho hrozně chci. To auto bylo tak hnusný, až bylo pěkný.“
V té době vedl zhruba pět benzinových stanic firmy Aral. Když dal dohromady peníze na Hummera („stál hroznej ranec“), získal s ním rovnou i zastoupení General Motors pro prodej těchto vozů u nás. Tak vzniklo Hummer Centrum se zastoupením GM pro Česko. „Říkal jsem si, že je to sebevražda, že tu pro tenhle vůz nemůžu najít dost lidí, aby to utáhlo podnikatelský záměr. Provozovali jsme ale i ty benzinky a jedna z nich stála v Praze na Průmyslové. Hned vedle byla bývalá cihelna. Ideální místo, kde se dalo s vozem zakrosit. Znal jsem se s jejím majitelem, takže mi dovolil, abych si tam ve volných chvílích jezdil. Zkoušel jsem, co Hummer zvládne, a najednou jsem zjistil, že na mě kouká spousta lidí. Tak jsem jich pár svezl, jen tak, zadarmo - a začali se množit, najednou tam stála fronta. Zkusil jsem tedy na jízdy nasadit ceny, začal jsem na 490 korunách - fronta se nezmenšovala. Zvedl jsem ceny na 2000 korun - chlapi chodili pořád. Říkal jsem si: ,To není normální.‘ Pak jsem pochopil, že je to něco, co nás může začít živit. Hummer byl pro lidi nedostupný, ale každý se s ním chtěl svézt. Tak jsme začali dělat zábavní akce.“ Expedice pro otrlé K Hummeru Mikulenčák přikoupil další terénní vozy, konkrétně Toyoty Land Cruiser 80, a začal pořádat outdoorové terénní expedice. Pak mu pomohlo, že v Americe konečně vznikla čistě civilní varianta původně armádního vozu, nazvaná Hummer 2. „To už bylo auto pod dva miliony korun, čili za trochu rozumné peníze, takže jsme rozjeli jejich docela slušný prodej. Pak jsme si už vytvořili nové zázemí tady a taky jsme začali pořádat první expedice - Sardinie, Maroko, Island, Tunisko... Je to srdcařina.“
Mikulenčák sám se také několikrát zúčastnil rallye Paříž-Dakar, kterou absolvoval jak v doprovodném, tak v závodním vozidle, ale teď už ho prý nijak netáhne. „Dakar je dneska jenom o penězích, sponzorech a prodeji televizních práv. Stal se z něj moloch. To už mám radši závod Budapešť-Bamako, který jsme jeli letos v lednu. Organizuje ho Andrász Szabó a to je totální magor - já mám rád blázny, všichni tady jsme trochu švihlí, ale tenhle chlap nás předčí všechny. Jak to přiblížit... Víte, když jedete Dakar, tak kvůli němu musíte přestavit téměř celý vůz, musíte tam mít bezpečnostní rámy a sítě a spoustu dalších věcí. Budapešť -Bamako můžete jet, v čem chcete, osm a půl tisíce kilometrů napříč Afrikou. Z toho pět set kilometrů oblastí, do které se neodváží ani vojáci. A jde o to, že cestou musíte splnit deset až třicet úkolů. Takže třeba právě v téhle oblasti máte najít řezníka v osadě, kde když vylezete z auta, tak vám ho ukradnou. Prach, písek, binec, všude se motají toulaví psi a nikdo nemluví žádným evropským jazykem. A teď se ptejte, kde tam je řezník, a přemýšlejte, co asi udělá, když u něj zastaví šofér už čtyřicátého kamionu. Moc dobrý závod. Taky ho dojela jen čtvrtina vozů.“
Expedice jsou velkým lákadlem i pro Mikulenčákovy zákazníky, ale nemůže se jich zúčastnit každý. „Čtyřikrát do roka děláme pro naše klienty srazy po republice, kde se mohou naučit orientovat v terénu, poradit si s vozem, seznámí se i se základy záchranářství, protože také zdarma pomáháme Červenému kříži. Vyšší úroveň jsou pak zahraniční expedice. Tam už beru jen lidi, kteří prošli prvním sítem, znám je a vím, že pro to mají srdce. A ještě vyšší level je Hummer Racing Team. S ním jsem jel třeba závod Transoriental přes celé Rusko, Kazachstán a Čínu. O téhle rallye se moc neví, ale je minimálně dvakrát náročnější než Dakar.“ Trochu jiná tvrz Ze stále rostoucí poptávky po outdoorových akcích se před dvěma lety zrodila také Tvrz Hummer. „Poptávky bylo pořád víc a už jsem to nestíhal, ale přišlo mi škoda nechat si ty peníze utéct. Tak jsme vedle areálu pro auta postavili dřevěnou tvrz a do ní soustředili zase jiný program, rytíře a turnaje. Během firemních akcí je uzavřená pro firmu, jinak slouží veřejnosti.“
Mikulenčák nepopírá, že vzhled Tvrze Hummer žádné historické stavbě neodpovídá a že to zvlášť na internetu vyvolává kritiku. „Tvrz musí ekonomicky fungovat, to je první věc. A když se ohlédnu za těmi různými projekty středověkých vesniček, co se snažily čistě držet historie, tak jich většina zkrachovala. Tohle je stavěné tak, aby se tu lidi cítili dobře. Děti si můžou hrát v dětském hradu, který je bezpečný, a rodiče na ně vidí. Kulisy jsou trochu galimatyáš taky proto, aby v nich mohly probíhat akce v různém stylu. Při firemních akcích mají firmy své vlastní scénáře a my se jim přizpůsobujeme. Je fakt, že pár lidí na internetu mě za to nenávidí. Ale já jsem vděčný za každou připomínku i nápad. A víte co - když se o vás mluví, aspoň víte, že žijete.“
***
MARTIN MIKULENČÁK
Rodina: „Mám tři děti a tolerantní přítelkyni Lenku, které moc děkuju, že tohle všechno zvládá. Ale asi ví, jakého chlapa chtěla.“ Auto: „Miluju Humvíčka, ale používám Hummer 2.“ Oblíbená hudba: „Linkin Park jsou docela dobrý, U2, Dan Landa... A jednou jsme byli v Íránu na takovým tripu, mám tam kamaráda, krásně se s ním jezdí, litr benzinu tam stojí jen dvacet halířů...
A nadchla mě hudba jednoho místního muzikanta, jenže si teď nevybavím jeho jméno...
Možná proto, že žije v exilu a hraje se jen ilegálně.“ Volný čas: „S přítelkyní se rádi potápíme a někdy boxuju. To je tak, když si myslíte, že jste na tom už hodně blbě, tak si zaboxujete, dostanete přes hubu a zjistíte, že může být ještě mnohem hůř.“
