Sdělením, že „Voda“ a první dvě už naplánovaná pokračování volného cyklu, v nichž jde o to, „zužitkovat materiály již napsané a zahálející“, nebudou inscenace příliš objevné, ale, jak doufá, potěší, vzal Jiří Suchý recenzentům vítr z plachet. Možná by totéž konstatovali, kdyby je šikovně nepředběhl. Ale možná také ne.
Jak autor textů všech předvedených písní a scének a rovněž režisér Jiří Suchý podotýká už v programu, ty starodávné výstupy a písně pospojoval „jakýmsi současným doprovodným příběhem“. Chtěl se vyhnout formátu estrády či pásma, vymyslel tedy nepříliš ústrojnou a spíše rušivou dramatickou konstrukci, jež má ta vesměs pěkná čísla, na něž si leckdo pamatuje ze semaforské klasiky (a ten, kdo je snad neznal, rád je pozná, je-li aspoň trochu naladěn na podobnou vlnu), pospojovat. Jde ovšem o oslí můstek a není nutné rozebírat, co má pětice zpívajících „zlovolných“ ženštin semknutých v komando Škodilek na starost jiného než posunovat večer. Od vzpomínky ke vzpomínce na někdejší kusy a nejzajímavější a ne tak docela opotřebované songy, skeče či anekdoty z nich. Zazní ovšem i Suchého písnička Bílá myška v deliriu, která se hrávala v Redutě už v době, kdy se Semafor ještě nenarodil.
Procházka půlstoletím v druhé polovině minulého století tak populární malé scény se neodvíjí chronologicky, ale na přeskáčku. Od monologů o vodě z Čarodějek z roku 1971 a o povolání z Ďábla z Vinohrad, který měl premiéru v roce 1966, se v rámci tématu ocitneme až v nedávné minulosti, kdy se v povodní stiženém Semaforu zpívalo Ale my hrajeme dál (To nám to pěkně začíná, 2002). A hned zase zpátky o čtyřicet let s písní Morality, která zněla v Recitalu 64...
Nová show se protentokrát několikrát zastavila u tří úspěšných Jonášů (například i po letech stále vtipnými rozklady o pánovi, dívce a pianu v parku). Povedenou variací na Hamleta (Na rezavém dvojplošníku, Píseň Hamleta o hvězdách, Tragedie kralevice Hamleta...) připomíná značkovou Benefici, kterou se roku 1966 prezentoval Jiří Suchý, když Šlitr měl svého Ďábla z Vinohrad. A na konci jsme zase na začátku – v Recitalu 64 s krásnou písní Jiřího Šlitra Blues touhy po světle a zároveň zcela čerstvou, letošní Suchého vokální skladbou Tma a světlo...
Nezbývá vlastně nic jiného než zopakovat to, co dávno víme: v jednotlivostech lze i po letech potvrdit hodnotu Suchého textů, jejich nápaditost, poetičnost i lehkonohý humor lemovaný nostalgií, a kvality muziky, ať už ji skládal Jiří Šlitr, Jiří Suchý, nebo Ferdinand Havlík. Některé písničky se hrají stále, jiné jsou neprávem opomíjené, jako třeba song Nikdo to netuší ze hry Případ Eleonora (1980). Ty, na které se zapomnělo oprávněně, Suchý pochopitelně nepřipomíná. Jeho majstrštyky si mladá část souboru ochotně vystřihne (pamětníci je ovšem stejně srovnávají s verzemi originálními, jež měly ducha i esprit), publikum čeká na to, co si pro sebe a Jitku Molavcovou ponechal autor (procházejí večerem zase jako Jonáš a Melicharová).
Někomu to stačí, chodit do Semaforu je stejně víc věcí citu než rozumu, a je milé vidět, že pamětníci do „svého“ divadla uvedli postupně děti i vnoučata. Jinému chybí kvality nové, čerstvější – ten ale do tohoto divadla nechodí, takže ani nemůže být adresátem.
Jak pravil šéf: „Tyto inscenace nebudou, pravda, příliš objevné, ale potěší. Tak doufáme.“ Dodejme, že vstřícnost semaforských příznivců je nekonečná.
Uteklo to jako H2O Libreto, výprava, návrhy kostýmů, texty písní, režie: Jiří Suchý Divadlo Semafor Praha Premiéra 9. března 2010
