Sportovní, rytířské soupeření probouzí ty nejlepší vlastnosti. Spojuje závodníky v respektu a porozumění. Také pomáhá propojovat země v duchu míru. Proto by olympijský oheň neměl nikdy zhasnout.
Autor? Pierre de Coubertin? Nikoli. To jsou slova Adolfa Hitlera během 11. olympijských her v Berlíně v roce 1936. V roce, kdy poprvé byly olympijské hry zneužity k sebepropagaci totalitního vládnoucího režimu.
Berlínská olympiáda skončila velkým triumfem nacistického Německa, ať už měřeno počtem medailí nebo spokojeností většiny návštěvníků. „Všude bylo moře vlajek s hákovými kříži,“ vzpomínal gymnasta Alois Hudec, který v Berlíně triumfoval na bradlech. „Všude byl vidět vojenský výcvik, jak pochodovali s lopatami v rukou, protože pušky mít ještě nemohli.“
Německo získalo pořadatelství olympiády v roce 1929, po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 zvažovala řada zemí bojkot (OH se na protest neúčastnili skoro žádní židovští sportovci), přesto nakonec do Berlína dorazilo rekordních 49 výprav.
O zrušení her ale uvažoval i sám Hitler, který se o sport nezajímal. Nakonec se ale nechal přesvědčit svým ministrem propagandy Josephem Göbbelsem.
A Německo uspořádalo největší a nejvelkolepější olympiádu, jakou do té doby svět viděl.
„Vesnice pro sportovce byla nádherná, měli jsme jídla, že jsme ho nemohli sníst, přestože lidé na německém venkově třeli bídu,“ popisoval další český účastník, cyklista Miloslav Loos.
Kasárna, dočasně přeměněná na obydlí sportovců, ale nenadchla Hudce. „Museli jsme chodit kolem stráže, prostě jsme se cítili jako zajatci. Kdyby se v Československu něco stalo, tak jsme byli jako rukojmí.“ Němci postavili pro olympiádu nejmodernější stadion na světě pro 110 tisíc diváků, utlumili protižidovskou rétoriku v médiích, pochytali na tisíc cikánů a sestěhovali je do tábora na berlínské předměstí, nařídili sundat z obchodů cedulky s nápisem „Židy tu nechceme“ a doporučili Berlíňanům, aby se vůči návštěvníkům chovali přátelsky.
Kontroverzím se ale naoko srdeční nacisté nevyhnuli a tu největší způsobilo slavnostní zahájení. Během nástupu totiž měli sportovci pozdravit Hitlera. Američané nebo Britové zvolili lehké vojenské pokynutí, Němci stejně jako zaplněný stadion hromadně hajlovali a gesto podobné hajlování předvedli i reprezentanti Francie a Kanady, kteří se následně hájili tím, že provedli olympijskou zdravici.
A Češi, kteří se do blízkého Berlína vydali v rekordním počtu? „Měli jsme udělat úklon doprava, ale já jsem byl vychovaný proti Němcům, tak jsem zařval vlevo hleď a půlka štrůdlu udělala vlevo hleď. Za války mě pak Němci hledali a já si musel měnit jméno,“ vykládal před pár lety Loos. „Ale z Hitlera byli všichni Němci šílení. Jel jsem tramvají, on projížděl kolem a nádherná Němka začala v tramvaji řvát... Hitler byl pro ně Bůh.“
Jedinou drobnou ránu zasadil „árijské nadřazenosti“ atlet Jesse Owens, Američan tmavé pleti, který vyhrál čtyři zlaté (běhy na 100, 200 a 4215]100 m a skok do dálky) a stal se králem her. Podle legendy prý Hitler raději opustil stadion, než by Owensovi podal ruku, ale Hitler kromě prvního dne, kdy pogratuloval jen německým šampionům, nikomu neblahopřál.
Paradoxně se tak Owens měl v Berlíně lépe než doma v Americe, mohl jezdit tramvají či spát v hotelu s bílými. Německé publikum si ho zamilovalo a hlasitě mu fandilo.
Hry v Berlíně navíc sportovní svět obohatily o řadu nových tradic: poprvé putovala olympijská pochodeň z řeckého Olympu do pořadatelského města, poprvé běžely v Německu přímé televizní přenosy a nacistům blízká filmařka Leni Riefenstahlová natočila o olympiádě cenami opentlený čtyřhodinový dokument. Plavci poprvé okusili výhody startovních bloků a premiérově se také bojovalo o medaile v basketbalu (v rozbahněném finále za vytrvalého deště porazili Američané Kanadu 19:8!).
Předně ale olympijské hry splnily cíl nacistických pořadatelů. Udělaly dojem a prohloubily německou národní hrdost. „Německý sport má jen jediný úkol. Zesílit charakter německého lidu, povzbudit jeho bojovného ducha a pocit sounáležitosti, které jsou nutné v zápase o svou existenci,“ prohlásil Göbbels.
***
Paradoxně se tak Owens měl v Berlíně lépe než doma v Americe. Publikum si ho zamilovalo.
