‚Všude to dělají po nás.‘ V Heřmanicích cvičí nejlepší vyhledávací psy na světě

Český čumák hledá kokain až v Peru. A přitom si hraje s míčkem

„Hledej,“ dává povel Pavel Kalianko své dvouleté feně jménem Cora. Kříženec německého a belgického ovčáka, který s výcvikem teprve začíná, je zpočátku z přítomnosti fotografa poněkud nesvůj. Po pár granulích krmiva a opětovném vyzvání ale po chvíli začne v prostorách plechové boudy, pracovně nazývané garáž, zběsile čenichat.

Detail „snifru“ s tabákem.

Neuběhne ani pět vteřin a Cora, cvičená na vyhledávání tabáku, „zamrzá“ u stěny garáže. „Když najde, co má, musí zůstat stát na místě do doby, než dostane od instruktora signál,“ vysvětluje Josef Dušánek. Pavel Kalianko fenu znovu vybízí, tentokrát slovem „ukaž“, načež Cora čumákem ťukne do snifru (magnetická nádobka, v níž je umístěn tabák). „Existují dva způsoby oznamování,“ vypráví Dušánek. „Pasivní, který upřednostňujeme my. A aktivní, jako škrábání a kousání, během něhož ovšem můžou psi např. při letištních kontrolách podezřelá zavazadla zbytečně poničit.“

Klikr. Nezbytná součást moderní výuky psů metodikou operantního podmiňování.

Cvakavý zvuk klikru (malý nástroj s jedním tlačítkem) dává Coře znamení, že byla úspěšná. „Jde o novou metodiku operantního podmiňování. Po cvaknutí klikru přichází okamžitá odměna. Pokud pes dobře nepracuje, odvedeme ho z pracoviště, což on už chápe jako trest. V žádném případě psy netrestáme trháním, mechanickými podněty, či dokonce elektřinou, která se stále hojně využívá ve sportovní kynologii.“

Druhý instruktor, Roman Vala, rozmisťuje na stěně tzv. klamáky, snifry obsahující klamné pachy jako mýdlo, prací prášek nebo chemické látky. „Jejich úkolem je donutit psa, aby se nespoléhal na svůj zrak, ale řídil se pouze čichem,“ říká. A Cora tak skutečně činí. Několikrát po sobě se bez většího zaváhání zastaví u snifru s tabákem a po zaznění oblíbeného zvuku si vždy s nadšením doběhne pro odměnu. „Výborně,“ chválí ji Kalianko.

Na plemenu nezáleží

Vychovat psa vyhledávače, jak jsme se dozvěděli, ale vůbec není snadné. Už jen samotný výběr je dosti specifický. Ačkoliv v zahraničních filmech a seriálech ztvárňují roli pátracích psů především vlčáci – ani Cora není výjimkou – šanci uspět má jakékoliv plemeno. Tím nejdůležitějším atributem, který by měl každý kandidát splňovat, je hravost. „Jakmile není vášnivý aportér a žravý, není pro naši metodiku užitečný,“ prozrazuje Dušánek, o jehož způsobilosti nejlépe napovídá sbírka pohárů a pamětních medailí v jeho kanceláři.

Kritérií pro přijetí je celkem kolem dvaceti, od rentgenů, rozborů trusu, moči přes absenci strachu z výšek a netypických povrchů až po chuť spolupracovat, přičemž až 60 procent uchazečů se pro jejich nesplnění vrátí zpět do rukou majitelů. I proto v Heřmanicích nechovají štěňata a psy zásadně vykupují, zpravidla od deseti měsíců do dvou let.

Drogy, tabák a jiné neřesti

Standardní výcvikový kurz pro české psovody trvá 15 týdnů. Psovodi ze zemí „třetího světa“ jej pak mají z důvodu vízových povinností o dva týdny kratší. V současné době probíhá nejintenzivnější spolupráce na trase Česká republika – Peru. Právě do této latinskoamerické země vyslala vesnička dotýkající se česko-polských hranic svého doposud nejznámějšího zástupce, Kara, který má na renomé střediska zásadní podíl.

„Peru v roce 2012 sužoval nedostatek protidrogových psů, vycvičili jsme tedy jednoho, který se v praxi velmi osvědčil. Vzniklo tak partnerství, které bylo ještě umocněno v pátek 8. července, kdy byla podepsána dohoda o výcviku dalších šesti služebních psů a instruktorů,“ uvedla náměstkyně ministra financí pro daně a cla Alena Schillerová. „Projekt je rozložený do tří let, přičemž první dvojice instruktorů bude školena od 12. září letošního roku,“ pokračovala. Podobně jako Karo budou peruánští psi vycvičeni v kategorii bankovky a omamné a psychotropní látky (kokain, marihuana, hašiš).

Karo, označovaný jako „nejznámější Čech v Peru“, se svým psovodem.

Kromě zmiňovaných drog, bankovek a tabáku se ale v Heřmanicích zaměřují i na jiné předměty, ať už na zbraně, „citesy“ (chráněná zvířata) či jako vůbec jediní v Evropě na líh. „‚Citesové psy‘ jsme byli nuceni vytrénovat, když propukla ptačí chřipka. Začali jsme na peří, papoušcích a postupně jsme pak přešli na další zvířata. Pašují se třeba hadi, želvy nebo malé opičky,“ vypráví nadále vedoucí centra. „Bohužel psi cvičení na odhalování pašovaných zvířat pak nebyli schopni spolehlivě vyhledávat drogy. Tím jsme si jen ověřili, že prolínat kategorie není dobré,“ upozornil na fakt, že nyní specializují své čtyřnohé kolegy pouze na jedinou skupinu.

Osobitý a svědomitý přístup

O tom, že se na Liberecku v mnoha ohledech vydali jinou cestou, svědčí i unikátní kruhové kotce, které nikde jinde nenajdete. Ty byly tak původně vystavěny především z úsporných opatření. Až s odstupem času se ukázalo, že jsou nakonec naprosto ideální, neboť na sebe psi nevidí a nemůžou se vzájemně rozptylovat. A díky vstupu zevnitř nejsou plašeni ani cizími psovody, kteří by v tu chvíli pečovali o své svěřence. Není divu, že podobné se chystají stavět už i v Peru.

Zeptáte-li se Josefa Dušánka, v čem hlavně se od zbytku světa liší, odpoví vám ale poněkud překvapivě. „V přístupu. Zatímco ve Spojených státech postupují podle určité šablony a psa vnímají spíše jako věc než živého tvora, my ke každému přistupujeme individuálně.“ Americká střediska označil doslova za „fabriky na psy“, kdežto v Heřmanicích se dle jeho slov pyšní poklidnou rodinnou atmosférou.

„Šéf tamního hraničního přechodu mi kdysi řekl, že čas psovoda je příliš vzácný, než aby se zabýval takovými hloupostmi, jako je krmení nebo venčení. Taky psa vůbec neučí poslušnosti a neumí si s ním hrát,“ dodává trpce. I z tohoto důvodu se do Heřmanic na vlastní náklady sjíždějí kynologické špičky až ze vzdálené Austrálie, aby zjistily, jak že to v místním centru doopravdy dělají.

Tady si totiž velmi dobře uvědomují, že pes je nejlepším přítelem člověka.