Dvanáct písniček představuje typický ebenovský extrakt spolehlivě technicky vycizelované, ukázněné muziky, Markovy interpretační nevtíravosti, dokonalé bratrské souhry a v textech probleskující chytrý humor, který nutno přičíst Markově nápaditosti. „Nejvíc mě ten folklóreček dojímá / když se hraje elektricky s bicíma,“ zní refrén parodie, v níž si tentokrát Ebeni (v podstatě jen laskavě, jak je jejich zvykem) berou na mušku leckteré křečovité „prolínání“ folklorních tradic a moderního výrazu a také nemilosrdné kšeftování se sentimentem všeho druhu: „Zahraj mi Janíčku, zahraj na husličky / Potěš ty tej mojej přesmutnej dušičky / Zahrál jí Janíček, zahrál na husličky / Hned z toho natočil dvě pěkné destičky.“ Nebo: „Komu tu cedečku najdu na pisičku / Tomu svú šavličku useknu ručičku...“ Vzal sis takový to... Bluetooth? Smysl pro dramatickou hříčku nezapře také moc pěkný dialog astronauta (Marek Eben) těsně před startem raketoplánu a jeho starostlivě slepičí ženy (Jaroslava Kretschmerová) v písni Houston:
„Máš počítač? Mám/ Mapu? Mám / Šroubovák a pájku? / Počkej – mám / Kapesníky? Mám / Brufen? Mám / Máš tu státní vlajku? / Tu nehledám...
Vzal sis takový to... Bluetooth / Neponocuj dlouho. Jistě / Kam že to letíte? K Plutu / Vyřídíš ty věci? Příště...“
A tak dále. Oba interpreti tu nezapřou herecké vlohy a Jaroslava Kretschmerová navíc přesně uplatňuje svůj křišťálový hlas. Takže písničku Huston je třeba slyšet, číst text nestačí. To ale neplatí o jiné z písní alba, Pomníku. Není to nová věc, znají ji diváci Ypsilonky už léta, ale náhle jako by nabrala na aktuálnosti; politici by si ji mohli pouštět při ranním holení před zrcadlem:
„Významem já jistě předčím i českého Honzu / Z pískovce mě nedělejte, odlijte mě z bronzu / Před sochu mi oheň dejte, ať se z něj jen hulí / Z pískovce mě nedělejte, tesejte mě z žuly...,“ zpívá se v ní a v obměně pak také „Před sochu mi nápis dejte, že mě národ zvolil / Z pískovce mě nedělejte, to bych se vám drolil...“ Ani píseň Zprava dobrý není nová, vznikla kdysi pro první dlouhohrající desku bratří Ebenů Malé písně do tmy. Její text však rozhodně nezestárl, a kdybychom použili metodu „čtení mezi řádky“ obvyklou v jiných časech, patrně bychom si leccos do něj mohli dosadit i dnes:
„Nějak se to srovná / Nějak se to udělá / Ohledy? To zrovna / To se hraje do těla / Ze všech nových strojů / Koukaj starý páky / Zprava – dobrý / Zleva taky...
Křivý záda nevadí / Ani pivní cejcha / Šikovnej si poradí / Chytrej to vydejchá / Po týhle koleji / Vždycky jedou vlaky / Zprava – dobrý / Zleva taky...“
I v dalších textech (například v písni To nic) Marek trochu moralizuje („Měl jsi málo, teď máš víc / A víc to bude za měsíc / A všechno je to / Jako nic“), až dochází k heslu fatalistů („A když to všechno shrnu / Lepší to nebude / Vždyť žijem tak, jak žít se dá / A staň se osude“).
Jistota, kterou při výběru alba bratrů Ebenů člověk má, je možná nevzrušivá. Dávají to, co jejich příznivci očekávají, a v tom je nezklamou. Bratři ale nikdy netvrdili, že jim jde o experimenty, že chtějí překvapovat pokaždé jiným stylem, že směřují do neprobádaných hlubin.
Jejich vytrvalá sázka na kvalitu obsahu i provedení je uklidňující. Posluchač rozhodně netrne, jestli hoši budou intonovat, nebojí se kiksů, naopak, může se spolehnout, že uslyší perfektní muzikanty (vedle bratrů je v nahrávkách podstatná účast skvělých hráčů z Etc.), je si jistý, že Marek dokonale artikuluje, a tudíž jeho velmi dobré, inteligentní texty, které jsou podstatou těchto písní, uslyší do posledního písmene. I když se mezi tuctem nabízených titulů najde i nudný nebo nepřesvědčivý kousek (třeba „Karlovy Vary, Karlovy Vary / Pochovejte mě tam až budu starý“), ve většině boduje střízlivě vtipná „obyčejnost“. Je to málo? Ne, v kontextu české scény je to dost. A mohlo by toho být i víc.
HODNOCENÍ LN
****
Bratři Ebenové: Chlebíčky
Hudba a texty: Marek Eben Účinkují: Bratři Ebenové, Jaroslava Kretschmerová, Pavel Skála, Jiří Veselý, Jiří Zelenka, Jaromír Honzák Sony BMG 2008
