Pondělí 17. ledna 2022, svátek má Drahoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vůle proti řetězům Osudu

Česko

Ladislav Klíma, dílo Eriky Abrams a česká konzervativnost ve vztahu k marginalitě

Sto let v Čechách nestačí k tomu, aby svou marginalitou pověstný autor z ní mohl vystoupit a domoci se místa v korpusu literárního dědictví. Takové místo se jak známo definuje vydáním sebraných spisů v oficiální erudované univerzitní edici zpracované týmem kompetentních učenců. Něčeho takového se Ladislav Klíma dosud nedočkal. Ve Francii jsou poměry obecně vzato tolerantnější a akademického uznání se posléze dostalo i tak výbušným autorům, jako je Sade, Genet, Céline apod.

Klíma vždy vzbuzoval v té části intelektuálních kruhů, která se vůbec „snížila“ k tomu, že se jím zabývala, pohoršení, nadšený entuziasmus v nepočetné skupině bezpodmínečných přívrženců, zpravidla spjatých spíše s bohémou než s filozofií (byl například v samizdatu často - a podotkněme ve velmi zpotvořeném znění - vydávaným kultovním autorem kulturního undergroundu v 70. a 80. letech), a lhostejnost nebo nezájem u převažující většiny publika „slušných lidí“. Trvající pociťovaná subverzivita Klímových spisů je už o sobě tématem, které by si zasloužilo pozornosti.

Nenašel-li si pro Klímu čas tým univerzitních učenců, našla si jej Erika Abrams, která se jala sama (a mnohem rychleji, než je obvyklé tempo práce vědeckých týmů) veškerou Klímovu literární pozůstalost zpracovávat a připravovat k vydání včetně mnoha ineditních textů, deníků a zachovalé korespondence, které dostává čtenář do rukou vůbec poprvé. Ukázalo se totiž, že většina Klímova díla zůstala v rukopisech. Texty s neuvěřitelnou minuciózností rekonstituuje dle zachovaného rukopisného fondu, přičemž uctivě respektuje mnohdy velmi svérázný autorův pravopis, který se výrazně odchyluje od dobové, neřkuli dnešní normy, a přitom neodlučitelně patří k výrazným charakteristikám Klímova stylu.

Dílo jediného člověka Již tento vydavatelský čin představuje obrovský výkon a zaslouží si uznání. Ovšem Erice Abrams to nestačilo, neboť paralelně zpracovala a u francouzského vydavatele prosadila vydávání Klímových Spisů ve francouzském překladu, který vytvořila. Obě edice jsou zpracovány v témž stylu, vybaveny rozsáhlým poznámkovým aparátem a editorčinými/překladatelčinými komentáři, které texty zasazují do příslušných osobních a historických kontextů.

Francouzské i české vydání zcela splňují nároky na reprezentativní univerzitní edici, ba řekl bych, že je dokonce přesahují, neboť v úvodech, poznámkách a komentářích najdeme rozvinuté tázání, historické a textové rekonstrukce a formulování hypotéz ohledně Klímovy tvorby a jeho života, které jdou mnohem dále než běžný poznámkový aparát univerzitního stylu. V této edici máme dojem neustálého vnitřního dialogu vydavatelky a překladatelky se svým autorem. Často mu klade otázky a Klíma kupodivu dosti ochotně odpovídá.

Je zcela neuvěřitelné, že to vše je dílem jediného člověka, pracujícího v ústraní a spíše v ovzduší - přinejmenším soudě dle obtíží se sháněním financování edice - nezájmu českého či francouzského kulturního publika, příslušných kulturních institucí a univerzit. Jestliže se překladatelce/editorce dostalo za její práci oficiálního uznání (například čestný doktorát na Karlově univerzitě), toto uznání se nikterak nepromítá do finanční podpory projektu.

Klíma radikální i smlouvající Klímovy Sebrané spisy vydavatelka a překladatelka rozvrhla do šesti tematických svazků, které si v obou edicích odpovídají: I. Mea (deníky), II. Hominibus (korespondence), III. Philosophica žurnalistica (filosofickonovinářská publikovaná a nepublikovaná díla), IV. Velký roman, V. Romanetta a novelly, VI. Dramata.

Ve francouzské edici se jednotlivé svazky jmenují: I. Tout. Écrits intimes 1909-1927, II. Dieu le ver. Correspondance 1905-1928, III. Le monde etc... Philosophica journalistica 1904-1928, IV. Le Grand Roman, V. Litteraria, VI. ThéČtre.

Jak v českém, tak i ve francouzském znění zatím od roku 1996 vyšly (nikoliv po pořádku) tři svazky (1., 2. a 4.) a vydávání dalších je na obou stranách ohroženo především kvůli otázce financování edice. Francouzsky právě vychází (jako chronologický čtvrtý v pořadí) svazek třetí Le Monde etc..., který vyčerpávajícím způsobem shrnuje Klímovy za jeho života publikované práce Svět jako vědomí a nic, sbírky úvah Traktáty a diktáty, Vteřina a věčnost, ve znění rekonstituovaném podle rukopisů, pokud se zachovaly, a tedy očištěném od zhusta velmi necitlivých zásahů dobových vydavatelů a typografů.

Doprovázejí je další ineditní úvahy a epigramy, které vyšly jen časopisecky ve 20. letech nebo zůstaly v rukopisných konceptech. Tyto dosud nedostupné texty představují třetinu knihy. Vysycháním subvencí kulturních institucí jak na francouzské, tak i na české straně hrozí, že vydávání Spisů filozofa, epigramatika, pornografa Klímy, jehož dílo z velké části zůstalo v rukopisných fragmentech, zůstane rovněž fragmentem a nebude dotaženo do konce.

Přitom již dosud vydané texty náš pohled na Klímu podstatně rozšiřují, prohlubují a nuancují. Je totiž už možné konfrontovat například texty Vteřiny a věčnosti s korespondencí a deníkovými záznamy z doby práce na souboru, tedy vstoupit přímo do intimity autorovy dílny, číst jeho vlastní komentáře, rozvrhy a poznámky.

Již z dosud vydaných textů se tak před námi Klíma zpřítomňuje v mnohem konkrétnější podobě, ve své velikosti i slabosti, v zapřísáhlé radikálnosti svých postojů a současně v neustálém poněkud pokrouceném smlouvání se sebou samým, ve vizionářských záchvatech i v sebeomlouvání a v zastírání vlastní chronické neschopnosti uživit se a žít. Vydané texty zpřístupňují a koncentrují ve sjednoceném korpusu dotud nepřístupné či rozptýlené fondy. Vytvářejí nenahraditelné východisko pro každého, kdo se chce nebo v budoucnosti bude chtít tímto autorem zabývat, ať již jako filozof, kritik, literární vědec, psycholog nebo prostý milovník, který zde nalezne konečně autentické, abuzivním redigováním nepokroucené a nezfalšované verze textů, tak, jak je Klíma napsal, včetně všech existujících autorských variant a rozvrhů.

Philosophica journalistica Jaké dojmy v nás Klíma v dnešním, takřka stoletém odstupu vyvolává? Omezím se na několik poznámek.

Na prvním místě bych podtrhl soudnost vydavatelčina/překladatelčina spojení „Philosophica journalistica“. Nejde jen o oportunní vyjádření ve vztahu k charakteru hlavních za života autora publikovaných knih, z nichž Svět jako vědomí a nic vznáší explicitní nárok na to, „být filosofickým dílem“, zatímco v obou dalších případech jde většinou o statě publikované v tisku, tedy „žurnalistické“ produkty, psané kvůli obživě, jimiž autor sám zhusta opovrhuje. Toto spojení vyjadřuje navíc něco pro Klímovo psaní charakteristického, jisté směřování, které působí, že když začne psát „filosoficky“, zpravidla si neodpustí sklouznutí do „žurnalistických“ poloh, a vice versa: když začne psát text zamýšlený jako žurnalistický (s charakteristickým pohrdáním pro vše pouze obživné), nedokáže se často ubránit sklouznutí do filozofie. Solipsistický hlasatel Vůle a absolutní kázně se i zde chová pěkně neukázněně.

Hlásané solipsistické popření druhého v egodeismu u Klímy „prakticky“ (nikoliv ve smyslu jeho „filosofické praxe“) vyúsťuje do dvou komplementárních úkazů. Na jedné straně to je až parazitická závislost na druhých, kterým Klíma velkodušně přenechává starost o všechno „nízké“, zejména o svou obživu a finance. Na druhé straně je to trvalý vnitřní dialog mezi Klímou dogmatikem a Klímou reálně žijícím, jakési věčné handrkování, v němž Klíma před sebou samým omlouvá své ústupky ve vztahu k vysokému ideálu Absolutní vůle, která se snižuje ke psaní i pro obyčejné smrtelníky. Pocity viny z toho, že se „zaprodává“, se střetají se střízlivějším uznáním reality, solipsista nedočkavě očekává reakce tolik opovrhovaného publika apod.

Jestliže se Klíma s oblibou stylizuje do podoby absolutního novátora ve filozofii a až na několik řídkých výjimek se o všech jemu předcházejících filozofech vyjadřuje s velkým pohrdáním, konstatujeme zejména v jeho „žurnalistických“ textech, že zůstává velmi poplatný běžným dobovým kategoriím obecného povědomí z konce 19. a začátku 20. století.

Jde například o kategorii „národa“, který koncipuje ve shodě s dobovým středoevropským územ zcela samozřejmě etnicky a rasově. I jeho filosemitské texty, ostře kontrastující s dobovým v českém tisku výrazně převažujícím antisemitismem - fragmenty plánované knihy o Židech -, se v základě opírají o rasově-náboženské pojetí. Rovněž Klímovo časté užívání psychologických kategorií (jako je vůle, představa apod.) se bez nejmenší kritiky opírá o triviální psychologické povědomí v kultuře 19. století. Klíma tyto pojmy - spíše mlhavé předpojmy či kulturně podmíněné dobové kategorie - jednoduše přebírá a následovně jim pak připisuje dalekosáhlý, či dokonce absolutní filozofický význam. Je zkrátka obtížné být absolutním extremistou (či extremistou Absolutna) ve všem všudy či - jak by řekl Klíma - ve Všem Všudy.

Autor si to do jisté míry uvědomoval, a možná i kvůli tomu jeho nekonečné rozběhy nikdy nevyústily k velkému filozofickému dílu o Všem a pokusy pravidelně sklouzávaly do jistě rozdurděného a provokujícího, nicméně v podstatě tradičního žurnalistickoesejistického psaní, opírajícího se o kategorie dobového „zdravého rozumu“. Jak to dopadne?

Další poznámku umožňuje dnešní časový a historický odstup, kterým disponujeme: Klíma se řadí k antihumanistickým proudům, které koncem 19. a počátkem 20. století radikálně kritizovaly humanistické vzdělání a kulturu v jejich postosvícenské, etatizované podobě, jejímž typickým výtvorem bylo v rakousko-uherském mocnářství klasické gymnázium. Tento postoj neudivuje u někoho, kdo byl svého času vyloučen „ze všech škol Říše“.

Obdobnou radikální kritiku tohoto dusivého státně-edukativního řádu, který se legitimuje hegeliánsky jako (konečná, definitivní) realizace jisté ideje lidství, najdeme roztroušenu v mnoha protikladných proudech - v etnicky založeném militantním nacionalismu, v rodících se uměleckých avantgardách od fauvismu a kubismu po dadaismus a futurismus, v psychoanalýze a Weiningerově filozofii pohlaví, o revolučních marxistických a anarchistických proudech nemluvě. V těchto proudech, tak jako u Klímy, se idea lidství rozpouští do dvou protikladných - a nelidských („ - jediný rozumný postoj je opovržení lidstvím v celku!“) - kategorií: nevědoucího davu, stáda, hnoje, které je nutno přivést k vědomí toho, „čím vskutku je“ (národem, rasou, třídou, vždy s určitým „posláním“ - revoluce, boj s třídami opačnými, boj o život s protivnými rasami či národy, popřípadě jejich ovládnutí či vyhubení) a vůdce či vůdců (revoluční avantgardy), kteří disponují apodiktickým věděním, jež mají za povinnost masám diktátorsky vnutit. Víme, v jaké katastrofy tyto radikální kritiky ve 20. století v Evropě vyústily. O tom, jak to dopadne, ovšem Klíma nemohl mít tušení. Krom toho jej jeho vypjatý egosolismus chránil před regresí v ideologii: ponechává místo jen pro svého autora, a tedy nikoho druhého, natož pak nějaké hnutí, nepřipouští. Jeho „ludibrionismus“ mu pak zakazoval brát se příliš vážně. Zapálený tvůrce mnoha -ismů je tedy před všemi -ismy dobře chráněn.

Nezbývá než doufat, že publikování kompletního vydání Klímových Sebraných spisů bude v obou jazycích dotaženo do konce, že se najdou prostředky k tomu, aby Erika Abrams mohla ve svém velmi rozsáhlém a ambiciózním podniku pokračovat a že tentokrát nepůjde jen o další kapitolu v dobrodružné historii dosud vždy fragmentárního vydávání díla filozofa, jehož většinu představují právě fragmenty. Řečeno po klímovsku: Jen neochvějná Vůle může - a musí!! - prolomit - vždy toliko imaginární - řetězy Osudu.

***

Z textů vyvstává trvalý vnitřní dialog mezi Klímou dogmatikem a reálně žijícím, věčné handrkování, v němž si Klíma omlouvá své ústupky ve vztahu k ideálu Absolutní vůle, která se snižuje ke psaní i pro obyčejné smrtelníky

BIBLIOGRAFIE Ladislav Klíma I. Tout. Écrits intimes 1909-1927 Přeložila Erika Abrams. Éditions de la Differénce, Paříž 2000, 830 stran. II. Dieu le ver. Correspondance 1905-1928 Přeložila Erika Abrams. Éditions de la Differénce, Paříž 2005, 789 stran. III. Le monde etc... Philosophica journalistica 1904-1928 Přeložila Erika Abrams. Éditions de la Differénce, Paříž 2010, 831 stran. IV. Le Grand Roman Přeložila Erika Abrams. Éditions de la Differénce, Paříž 2002, 718 stran.

O autorovi| Martin Hybler, psycholog a filozof Autor (* 1951) je psycholog a filozof, od roku 1982 žije ve Francii

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...