Když jsem si v roce 1984 jako chudý emigrant udělal první výlet po západní Evropě, strávil jsem v madridském Pradu před kolekcí Boschových obrazů celý den. Stálo to za to: co malba, to skvost, ale nejvíce mne zaujal jeho raný oltářní obraz Vůz se senem.
Zpětně interpretovat dílo muže, který osciloval kdesi mezi odlehlým náboženskosymbolistickým vizionářstvím a solidně usedlým řemeslně-malířským podnikatelstvím, je věc nevděčná. Kunsthistorických publikací na toto téma by bylo na pořádný valník, takový, na jakém se na obrazu veze seno.
O tento, z lidského hlediska nepříliš cenný materiál se rvou a kompetují osoby všech možných společenských stavů i pohlaví, včetně mnichů a jeptišek. Háky strhávají kusy kýženého substrátu a pro hrst uschlých travin se neštítí násilí, ba ani vraždy. Taková běžná situace ze světa tržního hospodářství, kde se každý snaží trhnout, co se dá, aniž si uvědomuje, že odměnou je mu cosi jako plevy poletující ve větru či pár stébel, kterými tak nakrmit kozu.
To byl ovšem víceméně prostý lid – společenské špičky se tohoto zoufalého zápolení přímo neúčastní, ale jedou spořádaně za vozem, těsně, až na doraz, takže jim objemný náklad zcela zastírá jakýkoli výhled. Vidíme papeže, biskupy i světské velmože v jejich nákladných róbách a na krásných koních, jak se snaží udržet krok s dobou, aniž by viděli dál než na dva lokty před sebe. Co pravděpodobně netuší, je skutečnost, že vůz vpředu netáhnou koně řízení nějakým uvážlivým sedlákem či vozkou, ale démoni hrůzných a z části zvířecích podob, kteří se chaoticky kupí kolem oje a ve zmatku vlečou vůz neznámo kam.
Je těžko si představit výmluvnější obraz světa a jeho chodu, nežli je právě tento, a často v prázdných chvílích na Hieronyma Bosche, svého nejoblíbenějšího malíře, myslívám. Pozdní středověk se nám dnes z historické dálky jeví jako doba stabilní, idylická, kdy nebylo inflace, exhalací a mediálních skandálů a nedělo se vlastně „nic“, ale opak je pravda: každá doba je nejistá, otevřená prapodivné budoucnosti a její mocní společenské děje spíše monitorují než řídí – v podstatě se jen snaží neztratit stopu.
Aby v purpuru či hermelínu ujeli ještě aspoň kousek, musejí se slepě svěřit silám, které neznají, kterým nerozumějí a kterých by se asi polekali, kdyby je spatřili v nezakryté podobě. Lid, plně zaujatý každodenními půtkami a mamoněním, jim v tom vlastně nepřekáží a celý proces v zásadě ani nesleduje. Svět se řítí samospádem kamsi. Přiléhavěji než kde jinde lze v tomto případě použít obratu: „Čert ví!“
Můžeme se jen dohadovat, zda milenci a zpěváci sedící na samém vrcholu Boschovy fůry znamenají naději ve všeobecné mizerii, nebo spíš po úsudku mystiků křesťanských i buddhistických jen navoněnou, ale trnitou cestu, jak se marnost světa množí. Kéž bych uměl dobře starou holandštinu a mohl se nějakým zázrakem přenést na jednu z hostin, kde Hieronymus B. servíroval pečené labutě pro své přátele z řad členů mariánských bratrstev. Nejen že bych jej objal a políbil, jak by se slušelo, ale potěšil bych ho i zprávou, že o pět set let později ještě přízraky, které znával, v jen málo změněné formě kamsi dál smýkají světový vůz.
***
Pozdní středověk se nám jeví jako doba stabilní, kdy nebylo inflace, exhalací a skandálů, ale opak je pravda: každá doba je nejistá
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
