BRUSEL/PRAHA „Chtěl bych být stálým šéfem EU.“ Anebo jinak: „Rád bych byl šéfem unijní diplomacie.“ Téměř žádný z uchazečů o nově definované vrcholné posty podobnou větu nevyřkl. A to navzdory faktu, že zvláště v posledních dnech kandidátů přibývalo -těch skutečných i domnělých.
Tajnosti provázely výběr budoucího stálého předsedy Evropské rady (neboli „evropského prezidenta“) a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku („evropského ministra zahraničí“) od počátku až do konce. Ostatně ani britský premiér Tony Blair, který byl dlouho považován za favorita na první ze zmíněných funkcí, o svých ambicích nijak otevřeně nemluvil. Což ovšem neznamená, že jen v tichosti čekal, jak to dopadne. Podle britského tisku totiž ještě nedávno, kdy už mu přestávaly věřit i sázkové kanceláře, obvolával evropské státníky. Konečný vítěz prezidentského klání Herman Van Rompuy zase mluvil o vlastnostech, které by měl stálý šéf unie mít (a které sám splňoval).
Jedním z mála kandidátů otevřeně mluvících o své kandidatuře byla zároveň i jedna z mála žen v poli uchazečů: bývalá lotyšská prezidentka Vaira Vikeová-Freibergová. Obsazování nových postů zároveň označila za neprůhledné a fungování EU dokonce přirovnala k Sovětskému svazu. Další paralelu nabídl bruselský zpravodaj agentury AFP, podle nějž výběr kandidátů připomínal konkláve, na němž se vybírá nový papež. Chyběl jen bílý kouř na konci - tedy znamení, že se našel ten pravý.
Zprůhlednit výběr se pokoušeli Poláci, kteří přišli s návrhem, aby probíhalo veřejné slyšení kandidátů. Před pár dny ale od svého požadavku ustoupili.
Švédové, kteří jakožto země předsedající EU dohadování dirigovali, ale trvali na výběru za zavřenými dveřmi. A jejich premiér Fredrik Reinfeldt přišel i s přesvědčivým argumentem: „Dokážete si představit, že premiér nějaké země nahlas prohlásí, že by rád dělal něco jiného? A pak se v pondělí vrátí domů a řekne lidem:,Nevybrali mě, ale mám vás rád...‘. “
