9. listopadu 2018 1:23 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Vyhořelý manažer kloboučnické firmy, nápad od piva, muž z nástěnky. Hrdinové, kteří nastupují za méně než pokladní

Dvacet tváří. Dvacet hasičů. Dvacet příběhů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dvacet tváří. Dvacet hasičů. Dvacet příběhů. | foto: Vojtěch Gibiš, Lidovky.cz

PRAHA Mnozí je nazývají hrdinové, oni se onomu vzletnému označení spíš skromně vyhýbají. Hasič je však povolání, ve kterém riskujete svoje zdraví a život, abyste zachránili životy a majetek někoho jiného. Jak se k té práci dostali? Proč si ji vybrali? A jak se jim žije? Na tyto otázky se pokusí odpovědět osmý díl seriálu Praha v plamenech - příběhy hrdinů.

Lukáš Král si hasičinu vysnil v pubertě. V nějakých 16 letech si řekl, že ta práce má smysl a je zajímavá. Jenže pak ho potkala rodinná tragédie. V jeho 19 letech mu onemocněla a zemřela matka. Nebyl nikdo jiný, tak Král převzal rodinnou kloboučnickou firmu. Hasičský sen musel počkat. Firma klobouky vyráběla a zároveň je prodávala po světě. Mezi jeho klienty patřila jedna evropská královská rodina či zpěvák Jamiroquai.

Lukáš Král

Firmě se ale po letech přestalo dařit a navíc jeden z obchodních kolegů, který byl v Králově věku, prodělal srdeční příhodu. Král nechtěl, aby ho potkalo něco podobného, navíc cítil manažerské vyhoření. Ve 30 letech se tak rozhodl překopat život od základu. Dobře placenou práci nechal být a nastoupil k pražským hasičům. „Finančně jsem si pohoršil, člověk tuhle práci musí chtít dělat. Je zajímavá a dobrodružná. A hlavně má smysl,“ vysvětluje.

Banner Praha v plamenech.

Lukáš Král, který působí ve směně A na centrále, v roce 2010 spolu s kolegy vysvobodil dva mladé lidi ze zamřížovaného ohnivého pekla na Florenci. Letos zase zachraňoval desítky hostů z hotelu v Náplavní ulici. A i když je po 13 letech spousta věcí pro něj rutinou a i on se musí potýkat s nárůstem administrativy a tužšími předpisy, svoji práci by za žádnou jinou nevyměnil.

Podívejte se, co nejvíc Lukáše Krále překvapilo po přestupu k hasičům.

Josef Křen měl v roce 1984 po vojně a sháněl práci. S kamarádem šli po Sokolské ulici poblíž pražského náměstí I.P. Pavlova. „Hele vole, podívej. A kamarád ukazoval na nástěnku, kde byl chlap s hadicí. Šli jsme se tam zeptat a oni nám řekli, že budeme pracovat 24 hodin a pak mít dva dny volna. Řekli jsme si, že to je ono,“ vypráví Křen. Třiadvacetiletého Křena k požárníkům vzali, kamaráda ne. Tehdy tahle profese neměla moc uznání a respektu, v komunistickém tisku se o nich moc nepsalo a největší reklamu - negativní - požárníkům, byť dobrovolným, udělal Formanův film Hoří, má panenko. „Ten film se mi líbil, ale zkazil nám reputaci na padesát let.“

Josef Křen

Křen o hasičině v dětství nesnil. Ba naopak. „Nechtíc jsme s kamarádem podpálili sklep,“ říká s úsměvem. V prosinci 1984 bral svoji první výplatu - jako požárník s maturitou měl 1780 Kčs a příplatek 510 Kčs za pohotovost a noční. Měl skvělé nadřízené - mj. velitele družstva Jaromíra Peška (pozdější ředitel HZS Praha) či legendárního velitele směny Jana Havrdu. „Práce mě bavila, protože jsem měl kolem sebe skvělé lidi, adrenalin a dobrodružství.“

U hasičů je Josef Křen už 34 let. „Až v posledních letech jsem začal přemýšlet, zda neskončit,“ říká velitel směny B - tedy všech hasičů, kteří v onen den slouží. Křen velel napříkladpři obřím požáru Průmyslového paláce či vymyslel nasazení vrtulníku k hasení tržnice Sapa v roce 2008.

Martin Kavka

Podobná náhoda při výběru povolání hrála roli i u Martina Kavky. Po maturitě v ČKD otevřel Zlaté stránky a všiml si nápisu hasiči. Řekl si, že by ho to mohlo bavit, i když celá rodina je pošťácká. Po dvou letech jako výjezdový hasič dostal v roce 1995 nabídku na vyšetřovatele požárů. Nyní je vedoucím vyšetřovatelů a tiskovým mluvčím HZS Praha. Spolu s kolegou Radkem Kislingerem třeba přišli na to, co stálo za miliardovým požárem Průmyslového paláce.

Pavel Valeš

Pavel Valeš, velitel družstva ze stanice Smíchov na směně C, nastoupil k HZS Praha v roce 1993. Měl za sebou zkušenosti z armády i policie. Už od dětství toužil pomáhat lidem. A nakonec zjistil, že u hasičů bude pro něj ta pravá cesta. Jako většina nováčků začínal na centrále. Půl roku strávil sezením na vrátnici, kde největší vzrušení představovalo zvedání závory cisternám, které odjížděly k požáru.

K povinnostem nováčků patřil a patří i nákup jídla starším kolegům. „Já jsem jednou takhle vyšel s patnácti ešusy a v každém lístek s tím, co kdo z kluků chce. A najednou zafoukal vítr“ Z centrály v létě 1995 vyjel k hořícímu hotelu Olympik, kde spolu s kolegy zachránil kolem 100 lidí a kde ho potkal i výjimečný jev - flashover, neboli příval plamenů...

Magda Kramářová

Magda Kramářová v tu době teprve začínala chodit do školy. Dnes operační důstojnice operačního centra přijímá hovory na lince 150, a pak se rozhoduje, kolik jednotek, odkud a jakou techniku k události poslat. Do Prahy dojíždí z Chrudimi, kde žije s přítelem - výjezdovým hasičem. Ona však má vyšší hodnost a větší výplatu. Na výjezd, na rozdíl od některých jiných zemí, nemůže - kvůli českým zákonům. Přitom už odmala byla u dobrovolných hasičů a běhala s proudem (hadicí). „Na vesnici buď patříte k fotbalistům, nebo k hasičům,“ směje se. S přítelem mají v Kočí u Chrudimi hasičské muzeum.

To její šéf Pavel Boček, vedoucí směny na operačním středisku, běhal s hadicí u pražských hasičů. Nastoupil k nim 12. ledna 1990. Známá jeho maminky si všimla inzerátu, slovo dalo slovo a Boček začal svoji kariéru jako většina nováčků na centrále. První zkušenosti nabíral pak v Krči, ale záhy musel na vojnu. Po roce a půl se vrátil k hasičům, konkrétně na čtyřku na Chodov. Strávil tam tři roky. „Tam jsem si k ohni pořádně čuchnul,“ vzpomíná.

Pavel Boček

V roce 1995 ho zlákala nabídka z operačního střediska. Vždy ho totiž bavila technika i počítače. „Ta práce mě hned chytla a naplňovala.“ A naplňuje i po 23 letech. „Občas si na operačním připadáme jako generálové v počítačové hře,“ tvrdí.

Boček je v častém kontaktu s veliteli směn a jejich zástupci. Když v roce 1999 propadl mladý hasič Jiří Čmakal v hořící Sapě střechou mezi plameny, byl u toho Boček poblíž jako spojka. Čmakal díky hrdinství kolegů přežil, po roce se přes těžké opařeniny vrátil a dnes je z něj zástupce velitele směny A. Co jeho táhlo k hasičům? Po vojně začal stejně jako rodiče pracovat v ČKD, ale záhy zjistil, že to není nic pro něj.

Jiří Čmakal

Ve 22 letech nastoupil k pražským hasičům a dnes vlastně už ani neví proč. „Asi nějaké náhlé pohnutí mysli,“ směje se. Přestože mezi plameny málem zemřel, stále má motivaci pracovat u HZS dále. „To, co jsem v Sapě prožil, je samozřejmě můj nejhorší profesní zážitek. Říkat, že milujete tuhle práci, by tak bylo bizarní. Impulzem, proč jsem ji dělal dál, byl vztah ke kolegům, kteří mi během léčby pomáhali. Třeba budou moji pomoc potřebovat právě oni a já jim budu moci jejich službu oplatit.“

Příběh Jiřího Čmakala přinese úterní díl seriálu Praha v plamenech. Podívejte se na promo:

Prakticky celou profesní kariéru strávil po boku Aleše Šenkýře, velitele čety ze směny A na centrále. Čmakal pod ním sloužil jako jeho velitel družstva, nyní Šenkýřovi občas jakožto zástupce velitele velí zase on. Šenkýř si k hasičině „přičuchl“ už v roce 1992. Vyučil se totiž v Motorletu, kde také začal pracovat. A protože byl odmala dobrovolným hasičem v Horních Měcholupech, slovo dalo slovo a on ve 20 letech přešel k podnikovým hasičům výrobce leteckých motorů.

Aleš Šenkýř

Rodiče mu říkají, že touhu být hasičem vyjadřoval už jako malé dítě. On si na to nepamatuje. „Chtěl jsem být voják nebo automechanik. To, že jsem byl u dobráků (dobrovolných hasičů, pozn. red.), jsem bral spíš jako vyplnění času a zálibu. V roce 1992 se to stalo mým povoláním. Od roku 1994 jsem vykonával u pražských hasičů civilní službu a i po ní tady pokračoval.“

Na tomhle povolání ho přitáhla různorodost a někde v podvědomí i touha pomáhat lidem. „Stres je moje druhé já. Spolu tak nějak žijeme. Myslím, že pod tlakem dokážu reagovat v klidu.“ Miloval adrenalin, když s proudem v ruce likvidoval velké požáry - třeba jako Sapu v roce 1999. Dnes ho ale naplňuje velení ostatním. „Baví mě rozhodovat a předávat klukům zkušenosti. Ale je to pocit strašné zodpovědnosti. Musíte být ledově klidný a nedovolit klukům nesmyslně riskovat.“

Sám to zažil z opačné strany. Šlo o požár na Jižním Městě. „Otec a babička stáli na balkoně a řvali na nás, že mají děti uvnitř, ať tam jdeme. Vydal jsem se tam po žebříku, ale nedostal jsem se k nim, už to všechno hořelo. Obě děti tam zemřely a já z toho byl špatný. Starší kolegové mi vysvětlili, že ty děti už v tu dobu stejně byly mrtvé a já bych tam zůstal s nimi. Dostat se tam k těm dětem nešlo ani z jedné strany, byly navíc schované. Tohle jsou nejhorší zásahy, které máme. Když jde o děti, nebo někoho, kdo si to nezpůsobil sám,“ vysvětluje. Tento požár způsobil otec, který kouřil na záchodě a nedopalky házel do koše…

Podnikový hasič byl i Roman Hlinovský. Po povodních 2002 dostal za zásah v zatopené Spolaně Neratovice vyznamenání Za statečnost. Dnes je ředitelem HZS Praha. Podívejte se na jeho příběh...

Šenkýř byl poblíž Čmakala i při jeho pádu mezi plameny. A jak říká, tam poprvé viděl, jak vznikají hrdinové. Na té střeše byl Čmakal s Liborem Slavatou, Karlem Voborníkem a Felixem Malcem. Když pod nimi střecha zmizela a oni po chvíli zjistili, že jim jeden muž chybí, vydal se Malec Čmakala hledat do hořící haly spodem. „Zkoušel jsem ho najít a volat, ale bylo to marné,“ vysvětluje.

Felix Malec

Malec se vyučil instalatérem a po vojně nevěděl, kam se vrtnout. Dal na radu rodičů, kteří u hasičů pracovali oba. „Nastoupil jsem v roce 1992 a začátky byly těžké, všichni mě srovnávali s otcem. Ale velmi rychle mě všichni poznali a přijali. Za těch 26 let je každá služba nějakým svým specifickým způsobem zajímavá. Prošel jsem několika stanicemi, poznal spoustu kolegů. Ta práce mě naplňuje. Někdy mi prolétnou hlavou myšlenky na odchod, ale pořád nejsem tak starý, abych kolegům a sboru něco nedal. Člověk tuhle práci musí brát spíš jako poslání,“ říká velitel čety ze směny A ze stanice Holešovice.

Do Čmakalova příběhu se výrazně zapsal i Petr Červenka. Zatímco na oné hořící střeše Slavata s Voborníkem šmátrali rukama v plamenech a snažili se Čmakala zachytit, Červenka vedle nich hlavou skloněný proti plamenům a bez dýchací masky stříkal ke Čmakalovi vodu a snažil se ho uchránit. Byli to kamarádi, u hasičů spolu sloužili už několik let.

Petr Červenka

Krotit velké ohně nebyl jeho dětský sen, ale přiměla ho k tomu ztráta práce. „Já jsem vyučený pekař. Pracoval jsem v dánské pekárně, jenže v roce 1993 zkrachovala, protože ceny byly vysoké. Známý mi řekl, ať to jdu zkusit k nim a od 1. července 1993 jsem tak u hasičů. První dva měsíce jsem zvedal závoru na centrále, postupem času jsem se vypracoval výše. Kromě centrály jsem prošel jsem Krčí, Holešovicemi a osm let jsem v Satalicích,“ říká velitel družstva ze směny A.

A co jeho u téhle práce po celé čtvrtstoletí drží? „Já bych ani neřekl, že to je práce. Já to beru jako poslání. Baví mě, že je za námi vidět nějaký výsledek. Lidi nás berou a třeba i pochválí, což zahřeje u srdíčka. Snažím se mladším klukům také předat nějaké zkušenosti,“ vysvětluje.

O to samé se snaží i velitel zásahu v hotelu Olympik Václav Kratochvíl. Ten totiž příští rok oslaví u sboru neuvěřitelných 40 let. V Roudnici nad Labem navíc začal jako mladý hasič už ve svých sedmi letech.

Václav Kratochvíl

Po střední škole v roce 1979 nastoupil k profesionálním hasičům za 1860 Kčs. „Peníze nic moc, ale měl jsem tu jistotu, že dělám práci, která mě baví. U nás mohou být jen srdcaři, a to se v čase nemění. Můj pohled je ten, že hasiči nebyli dobře finančně ohodnoceni před rokem 1990 a ani po něm. Mám odslouženo přes 38 let. Ve své funkci už jsem na maximu svého platu a mám základní plat 34 500 bez příplatků. Ať si každý udělá srovnání sám. Dvacetiletý kluk jde domů s 20 tisíci. Má méně než pokladní v obchodním domě,“ říká 58letý velitel čety ze směny C ze stanice Petřiny.

Martin Bouška

Jeho kolega z Petřin, neboli „dvojky“ - stanice č. 2, Martin Bouška se k hasičům dostal čirou náhodou. Nechtěl na vojnu protože potřeboval splácet byt po dědovi. Známý od hasičů mu poradil, že se u nich dá dělat civilní služba. Zkusil si to a už u toho 26 let zůstal. „Dobrá parta, rozmanitost a člověk z toho má dobrý pocit. Taky mě lákaly dva dny volna, ale realitou je, že když v noci něco hasíte a ráno odejdete domů, tak ten den stejně celý prochrápete a ještě ve čtyři odpoledne koukáte jak bluma. Kdyby za mnou teď přišel můj syn a chtěl k hasičům, tak bych mu to rozmluvil.“ I on zachraňoval lidi z pokojů z hotelu Olympik prostoupeného jedovatým dýmem…

Radek Kislinger

Mezi hasiči je spousta příslušníků, kteří výjezdovými hasiči nebyli. Radek Kislinger po vojenském gymnáziu nastoupil k hasičům ke stavební a kontrolní prevenci. Od roku 2000 do roku 2010 pracoval u HZS Praha jako vyšetřovatel požárů, jako hlavní vedl případ Průmyslového paláce. Kislinger má stále před očima svůj první požár v bytě, přestože poté vyšetřoval tisíce jiných. „Pamatuji si, že to byla ulice Nitranská. Byla to asi méně movitá rodina, která ani nebyla pojištěná. Vybavuji si scénu, jak celá rodina ve spodním prádle drhla černé stěny jarem. Viděl jsem to zoufalství a v tu chvíli jsem si řekl: ‚Ty vole, musím se pojistit.‘“ Nyní je vedoucím vyšetřovatelů na generálním ředitelství HZS.

Tomáš Horský

Velitelem stanice centrála je Tomáš Horský. I on působil v Holešovicích, ale jako „maník“ - výjezdový hasič. „Studoval jsem policejní akademii a vývojem nějakých historických událostí se to studiem nějak moc nepovedlo,“ vypráví se smíchem. „Nechtěl jsem rok čekat na další přihlášku a zrovna se otevíral obor krizové řízení pro hasiče. Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím, ale klaplo to.“ Prošel na výjezdu centrálou a Holešovicemi. Poté vyhrál výběrové řízení velitele stanice na Chodově. Pak dostal za úkol vybudovat novou stanici v Modřanech, kde od roku 2013 působil. „A od letošního května jsem zase na centrále. Kolečko se uzavřelo.“

Na centrále sedí i náměstek ředitele HZS Praha Jiří Hošek. I on, stejně jako řada jiných mladých mužů, řešil po maturitě otázku, co dál. „Takže jsme o tom s kamarádem přemýšleli v hospodě v Řevnicích. Přisedl si tam k nám jeho strejda hasič a vyprávěl nám o té práci. Domů jsem odcházel s tím, že budu taky hasič.“ V roce 1994 nastoupil na centrálu, prošel i Krčí a Smíchovem. Už když požáry hasil, zajímalo ho vždy, jak se oheň šíří a jak vznikl. Když dostal po devíti letech nabídku jít požáry vyšetřovat, neváhal.

Jiří Hošek

Dotáhl to až na šéfa vyšetřovatelů, od roku 2011 je náměstkem pro prevenci a civilní nouzové plánování. „Nejvíc mě asi ta bavila ta práce vyšetřováka. Všichni tam mají takovou nemoc z povolání - hledání pravdy. Vrtáte se v případu tak dlouho, dokud tu pravdu nenajdete.“ V roce 2010 vedl vyšetřování nejtragičtějšího požáru v dějinách České republiky - když na Florenci uhořelo kvůli hlouposti jednoho z nich devět lidí.

Radek Svatoš, současný velitel družstva na centrále na směně A, velel zmíněnému zásahu na Florenci. Jeho cesta k hasičům byla poměrně nezvyklá. Bylo mu 23 let, měl krátce po vojně, když šel jednou domů spolu s matkou. „Viděli jsme začínající požár sklepa. Ještě tam nebyli hasiči, vládla panika, lidé pobíhali. Ze sklepa šlehaly plameny a pak tam přijela jednotka z Kolína. Jak jsem je pozoroval, říkal jsem si, že by mě to bavilo. Mamka mi odvětila, že jsem blázen. Ale já jsem zkusil zažádat o místo v Praze a vzali mě sem na centrálu, kde jsem už dvacet let,“ popisuje.

Radek Svatoš

Jeden povedený zásah ho ovlivnil, přitom o hasičině nic nevěděl. „Žádné průměry  hadic, prostě nic. Začínal jsem úplně od nuly. Věděl jsem jen, že mají červenobílá auta s modrým majákem,“ usmívá se. I jeho zaujala různorodost. „Když jdu ráno do práce, nevím, co mě potká. Zažil jsem v práci mnoho lidských příběhů, některé dopadly dobře, jiné špatně.  Kvůli tomu na život koukáte jinak a vážíte si jiných věcí než majetku. Díky téhle práci můžu někdy ráno jít domů s pocitem, že jsem někomu zachránil nebo změnil život. Tahle práce není o penězích, musíte být srdcař a být do toho blázen. A také je pořád nebezpečná.“

Svatoš si občas neodpočine ani při svém volnu, je dobrovolným hasičem v Lysé nad Labem.

Ničivé povodně z roku 2002 přivedly do řad pražských hasičů Lukáše Kavalu. „Měli jsme chatu v Dobřichovicích, které ohrožovala Berounka. Šel jsem ještě s pár lidmi pomáhat pytlovat písek. Pak přijeli hasiči a stavěli hráze. Jejich práce se mi líbila. Ale rozčilovali mě zdraví, dospělí chlapi, kteří stáli u nás a fotili a natáčeli si nás. Bylo jich tam asi dvacet. Když jsme je požádali, ať nám jdou pomoct, tak odmítli s tím, že se jenom koukají. Hasiči dřeli a oni si je fotili, to jsem nechápal,“ říká holešovický hasič ze směny B.

Lukáš Kavala

Práce hasičů ho natolik chytila, že se začal pídit po tom, zda nabírají. A Praha tehdy po povodních potřebovala 80 nových lidí. „Zkusil jsem to a měl to obrovské štěstí, že mě vzali. Pak jsem přišel domů a řekl mámě, že mám špatnou a dobrou zprávu. Tou špatnou je, že seknu s vysokou školou, a dobrou, že jdu k hasičům. Maminka neměla velkou radost, ale po třech týdnech pochopila, že to opravdu chci dělat a dnes je na mě pyšná.“

Kavala hasil z automobilového žebříku obří požár Průmyslového paláce či měl těžký úkol hledat v troskách na Florenci uhořelé lidi a psy. „I po šestnácti letech můžu říct, že bych nešel dělat jinou práci.“ K požárům vyjíždí z holešovické trojky s kolegy Milanem Machem a Martinem Haušildem.

Milan Mach

„Sice jsem byl na vesnici u Pardubic odmala ‚dobrák‘, běhal po soutěžích, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel jako nad prací. Ale po střední jsem se s kamarády domluvil, že zkusíme vysokou školu a pak asi hasičinu. Nějak jsme se však nedohodli a každý šel na jinou vejšku. Někdo ji dodělal, někdo ne. Ale nakonec jsme u hasičů všichni. V Holešovicích jsem už 14 let, máme tu skvělou partu a zajímavou práci,“ vypráví Mach.

Martin Haušild

I Martin Haušild do Prahy dojíždí. Kladeňák nastoupil k pražským hasičům 1. srpna 1999. „Přišel jsem z vojny a měsíc jsem pracoval v kanceláři rodinné firmy. Jenže to nebyla práce pro mě. Být hasičem mě lákalo, už kvůli dobrodružství a partě. Strejda je hasič na Kladně, takže jsem věděl, jak to funguje. Jsem tu už 19 let, což asi mluví za vše. I po těch letech jsem malý kluk, kterého výjezdy baví. Samozřejmě hořící popelnice jsou už nudná rutina, ale tahle práce vás stále může překvapit.“

Vojtěch Gibiš

Autor

Vojtěch Gibišvojtech.gibis@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz