„Ve svých úvahách se snažím o propojení Písma svatého Starého zákona... s filosofií 20. století,“ píše v předmluvě jezuita, kněz, kazatel, učitel a hebraista Josef Blaha (* 1963). Ve skutečnosti ve svých knihách propojuje mnohem víc: moderní filozofii i psychologii, moderní poezii i písňové texty, Písmo Starého i Nového zákona, každodenní praxi. Moderní filozofii proto, že bere vážně současný lidský intelekt i otázky naléhavě a důsledně kladené mimo náboženství („Ateisté se mohou právem ptát, jak je myšlenka všemohoucího Boha slučitelná s holocaustem, násilím, gulagem, se vším zlem, které je ve světě...“). Moderní poezii a píseň proto, že bere vážně pravdu srdce („Báseň někdy dokáže definovat pravdu lépe než složitá filosofická definice.“). Písmo proto, že věří v Boha a lidskou zkušenost s ním – nejen zkušenost evangelistů, ale i „starších bratrů“ Hebrejců a jejich jazyka. Realitu („tvrdá realita – to zní jako pleonasmus“) a psychologii proto, že „je potřeba uvědomit si, a dokonce prožít bolest přítomného věku“.
Jako biblická inspirace jsou Blahovu myšlení bytostně blízké žalmy (viz i jeho Úvod do Knihy žalmů v zrcadle poesie, 2005), v nichž se spojuje troufalé tázání, někdy i „mluvení proti Bohu“ s poezií, zpěvem a tancem i dramatickým, krajně osobním rozhovorem člověka s Bohem. Blaha čerpá od základů, z tóry (prvních pěti knih Mojžíšových) a proroků, hlavně z Izajáše. Filozoficky vychází zejména z Franze Rosenzweiga, Martina Bubera či Emmanuela Lévinase (o nich píše i v knize Malá zamyšlení, 2006), s kritickým obdivem také z Martina Heideggera.
Knihu příznačně otevírá úvaha o počátku víry u Abrahama, který uposlechl výzvy „Vyjdi ze své země“. „Abraham bývá nazýván otcem Židů, křesťanů a muslimů,“ začíná svou řeč Blaha poukazem na podstatný sjednocující moment. Přitom nesměřuje k pseudoekumenické ponuré pointě, že jsme vlastně všichni stejní, ani k sebeklamu, že si vlastně všichni rozumíme. Zkoumá rozdíly a limity. Jedním z vrcholů knihy je pojednání o válce a myšlence míru v hebrejské Bibli, o vztahu míru a vykoupenosti a odlišném chápání vykoupení v judaismu a křesťanství.
Blahovy úvahy nejsou žádnou učenou ani kompilační hrou. Nesou v sobě rysy živé řeči, uchvácenosti – někdy se autor docela „zapomíná“, když začne citovat celé básně a dlouhé pasáže hebrejsky či v českém překladu. Neudílí rady do života, recepty ani úkoly. Dává naději, že dobrovolně „vyjít ze své země“, ze svého já, jazyka, úzké skupiny a jiných jistot – pokud mě volá láska – je ten nejspásnější lidský krok. Tato kniha v žádném případě není strhující ve smyslu davově hypnotickém, může však životně inspirovat a povzbudit jedince. A její autor nefascinuje, aby obrátil pozornost k sobě, ale – Werfelovými slovy – „fascinuje, neboť je fascinován“.
***
VYŠLO ČESKY Židovské myšlení jako inspirace nejen pro křesťany Josef Blaha Vydal Marek Konečný, Brno 2008. 232 strany.
