Pokud chtěl zájemce vyjet do nesocialistické země (či Jugoslávie), musel absolvovat složitou proceduru. Nejprve získat tzv. devizový příslib na nákup cizí měny. To obnášelo žádost s dlouhým (i ročním) předstihem, na kterou ale stát odpovídal jen v případě kladného vyřízení. Dalším krokem (kromě Jugoslávie) bylo vízum. A pak následovala výjezdní doložka.
Žádost o výjezdní doložku nebyla formalitou, ale produktem těžkého kádrování. Kladný posudek musel udělit výbor KSČ na pracovišti, studentům ředitel školy, důchodcům a ženám v domácnosti uliční výbor KSČ. A poslední slovo řeklo tzv. oddělení pro zvláštní úkoly opět na pracovišti, jakýsi podnikový fízl, který ji odepřel i při pouhém podezření z úmyslu emigrovat. Pak si člověk mohl vymodlený devizový příslib i vízum strčit za klobouk.
Výjezdní doložky zavedlo komunisty ovládané ministerstvo vnitra už 23. února 1948, dva dny před pučem. Skončily 4. prosince 1989, tedy po sedmnácti dnech „sametu“.
Slovníček ONV – okresní národní výbor SL a SN FS – Sněmovna lidu a Sněmovna národů Federálního shromáždění, dolní a horní komora federálního parlamentu SFRJ – Socialistická federativní republika Jugoslávie, fungovala v letech 1963 (vyhlášení nové ústavy) až 1992 (rozpad) hraniční pásmo – oblast podél západní hranice přístupná pouze na speciální propustku; původně široká 4–10 km (1,5 % rozlohy státu), od šedesátých let se hraniční pásmo začalo zužovat
