Psychicky odolný řidič, obratný diplomat i organizátor, a navíc milovník černého přeslazeného čaje. Ač to může zprvu znít překvapivě, právě takový „kádrový profil“ pomáhá českému egyptologovi při práci v zemi faraonů. Většinou totiž zdaleka nestačí „jen“ najít a prozkoumat hrobku... Chaos místo pravidel S výjimkou pátku a soboty, kdy Egypťané drží „víkend“, začíná běžný pracovní den českých vědců v půl sedmé ráno. Scházíme se v podzemních garážích české ambasády v centru Káhiry, kde mají egyptologové pronajato několik bytů, a terénním autem vyrážíme do místa vykopávek v abúsírské poušti.
Masivní konstrukce vozu se uplatní při průjezdu pouští, ale dodá i pocit jistoty při jízdě mezi kličkujícími a téměř neustále troubícími řidiči v Káhiře. Cesta není delší než třicet kilometrů, přesto zabere poctivou hodinku. Ulice metropole jsou totiž neuvěřitelně přeplněné. Na svědomí to má vládou dotovaný benzin a téměř dvacet milionů lidí žijících na ploše zhruba o rozloze Prahy.
Na ulicích převažují auta stará několik desetiletí. Některým křižovatkám kralují minibusy a dodávky, které svážejí lidi do zaměstnání nebo do škol. Jejich řidiči mají zvláštní nadání zablokovat celou ulici. Často předjíždíme povoz tažený oslem nebo cyklistu kličkujícího mezi auty mnohdy ještě s objemnou přepravkou na nosiči. „Celkem nebezpeční jsou taxikáři, protože při dohadování s klientem přestávají sledovat provoz,“ poznamenává Ladislav Bareš, ředitel Českého egyptologického ústavu FF UK v Praze, který šéfoval týmu vědců během uplynulé archeologické sezony a téměř denně usedal za volant.
Semafory na křižovatkách chybí, doprava se řídí tak nějak živelně. Na dvouproudé silnici se vytvoří tři řady aut, a před odbočováním klidně i více. Pro egyptského řidiče by totiž byla velká potupa zařadit se na konec fronty, to raději jede rovnou dopředu a ucpe celou silnici. A proč nenajet při odbočování vpravo do levého jízdního pruhu a nezkřížit tak cestu ostatním?
Egyptští řidiči se také zásadně dívají jen před sebe, zpětné zrcátko slouží tak maximálně ke kontrole vizáže. Mezi jejich oblíbené kratochvíle patří předjíždění zprava, „myšky“ a tlačení se vpřed. Neustálým troubením říkají „pozor jedu“, ale také „zdravím“ nebo „teď budeme soutěžit, kdo pojede dřív“. A k takové hře s oblibou vyzývají cizince.
Před vůz také občas celkem nečekaně vstoupí chodec. Ostatně nemá moc na výběr - přechody neexistují a proud aut v několika pruzích neustává. Nezbývá tedy než skočit do vozovky, začít kličkovat mezi auty a doufat v rychlé reakce řidičů. A protože jsou chodníky ve špatném stavu, a navíc často zatarasené třeba pouličním autoservisem nebo řeznickým krámem, většina lidí jde prostě rovnou po okraji silnice. I přes neuvěřitelný chaos mi však káhirská doprava připadala plynulejší než pražská.
Budování domů na etapy Cestou ještě v Káhiře nabíráme inspektora památkářů. Má klíče od hrobek, případně od skladu, a během dne dohlíží na průběh prací. Ráno vše odemyká, odpoledne uzavírá. Egyptologové s ním musí konzultovat jednotlivé činnosti. Na jeho rozhodnutí často závisí, jakým tempem mohou vykopávky pokračovat. Aby se mezi týmem zahraničních archeologů a místním inspektorem nevytvořil příliš přátelský vztah, vyměňuje ho Egyptská památková správa zhruba po šesti týdnech.
Míjíme stovky rozestavěných a různě poslepovaných domů. Výjimkou není desetipatrová betonová budova, z jejíž střechy trčí železná konstrukce, a navíc na ní stojí dřevěné chatrče. „V Egyptě se z nedokončené stavby neplatí daň z nemovitostí, proto se buduje i několik generací. Na statiku se příliš nehledí, a tak občas nějaký dům spadne,“ podotýká Ladislav Bareš.
Opouštíme hustou káhirskou zástavbu a také provoz postupně polevuje. Když projíždíme podél vedlejšího nilského koryta, je už na první pohled jasné, že plní úlohu popelnice. Odpadků je tolik, že mnohdy vodní hladinu zcela překryjí. Blížíme se k Sakkáře, na obzoru vystupuje Džoserova stupňovitá pyramida, vůbec nejstarší pyramida v Egyptě vybudovaná kolem roku 2630 před naším letopočtem. Za ní se vynořují její menší a mladší „kolegyně“. Zastavujeme se pro dvojici předáků neboli reisů, kteří řídí práci řadových dělníků. S českými archeology spolupracují již více než tři desetiletí bratři Talál a Ahmed z rodiny el-Kerétiů, kteří žijí nedaleko vykopávek. „Nikdo nezná Abúsír tak dobře jako oni,“ přiznává profesor Bareš. V těsném sousedství vykopávek se narodili a vyrůstali, s českými egyptology už navíc jako reis spolupracoval i jejich otec. Předáci vedou „docházku“ dělníků, rozhodují o jejich pracovním zařazení a také o výši platu. Díky svým kontaktům v místní komunitě navíc pomáhají českou koncesi chránit před vykradači.
S egyptology se někdy sveze i policista, který má na starosti hlídání vykopávek.
„Lednice“ z doby stavitelů pyramid Když přijedeme do abúsírské pouště, k místu, kde probíhá výzkum šachtové hrobky hodnostáře Menechibnekona, dělníci už tam čekají. Posedávají u jednoduchého domku, který slouží jako skladiště nářadí, případně i jako úkryt před sluncem. Egyptologové se s nimi velmi srdečně zdraví, s řadou si podají ruku a prohodí pár slov.
V letošní sezoně pracovalo na českých vykopávkách asi šedesát dělníků. Ale při odkrývání Iufaovy hrobky, které začalo v roce 1995, se jejich počet blížil dokonce ke stovce.
Někteří dělníci mají jasně danou funkci: třeba vodonosič a čajovařič. První bere hned ráno dva plastové kanystry, nasedá na osla a vyráží doplnit zásoby. Přivezenou vodu pak přelije do nádoby z pálené hlíny. Jak se tekutina odpařuje přes stěny, ochlazuje se. „Stejný princip využívali už stavitelé pyramid, našli jsme zbytky podobných nádob staré více než čtyři tisíce let,“ poznamenává Ladislav Bareš.
Čajovařič roznáší ještě před začátkem práce silný a velmi sladký černý čaj. Z trojice skleniček se postupně napijí všichni. Během srkání čaje proberou archeologové s památkovým inspektorem i s reisi a některými dělníky, co všechno je potřeba udělat. Čajový rituál a s ním i společenská konverzace se pak v průběhu dne zopakuje ještě několikrát. „V minulosti byl součástí pracovní skupiny dokonce i zpěvák, který měl ostatním zlepšit náladu,“ vzpomíná profesor Bareš na poněkud kuriózní pracovní pozici.
Při komunikaci s řadovými dělníky, policisty, reisi a často i s památkovým inspektorem se egyptologové většinou neobejdou bez arabštiny. Protože v ní však odborné termíny často chybí, používají Češi při komunikaci s egyptskými památkáři zvláštní směsici arabštiny a angličtiny.
Hlavní pracovní nástroje: motyka a košík Během letošní sezony zkoumali čeští egyptologové především hrobku hodnostáře Menechibnekona a s ní související sklípek balzamovačů, a to v hloubce patnáct a deset metrů pod zemí (Podrobněji viz Věda LN 29. 11.). Ráno část dělníků pospojovala dřevěné žebříky kovovými svorkami a spustila je do přístupových šachet o rozměrech zhruba 1,1 krát 1,1 metru. Do hrobky se navíc musela instalovat vzduchotechnika. Egyptologové pak zpravidla s potřebným vybavením sešplhali do podzemí. Dokumentovali reliéfy, případně zkoumali a vynášeli na povrch nalezenou keramiku. Dělníci mezitím zasypávali hlavní šachtu nad hrobovou komorou, aby se po skončení archeologické sezony nestala cílem lupičů. Dvanáct metrů hluboký „kráter“ o rozměrech 13 krát 13 metrů mizel jen pomalu. Při práci se totiž používají stejně jednoduché nástroje jako v době stavitelů pyramid.
Část dělníků pomocí motyk odsekávala pevnější podloží tvořené jílovcem (ztvrdlým třetihorním bahnem) a hmotu „hrnula“ do jednoduchých košů. Zbytek nosil naplněné košíky k šachtě a tam je vysypával. Když se ze země začal vynořovat archeologicky zajímavý předmět, nahradil motyku štěteček.
Pokračování na straně 24 Vykopávky začínají...
Dokončení ze strany 23
Reisové na „cvrkot“ dohlíželi zpravidla z plastových křesílek, které si ráno nechali přinést ze skladu a postavit nejlépe do stínu. Pokud se jim však zdálo, že někdo nepracuje dostatečně pilně, neváhali a pobídli ho důrazným křikem, nebo i šlehnutím proutku. Zvláště jeden z mladších „košíkářů“ schytal ran nepočítaně. Oblíbenou kratochvílí dělníků je vyprávění příhod - a řídí se heslem, čím častěji, tím lépe. Zážitek jednoho z nich o tom, jak ho zasáhl elektrický proud, zazněl i s patřičným mimickým doprovodem během každého dne vždy alespoň jednou.
Občas při práci pomáhala i „moderní“ technika: po zhruba deseti metrech kolejí položených na písku tlačili dělníci železný vozík. Na „startu“ ho naložili pískem, v cíli, u Zasypávané šachty, ho překlopili.
I přes velký počet zaměstnávaných dělníků je stávající způsob práce podle profesora Bareše nejefektivnější. „Lidská síla je v Egyptě v porovnání s pořízením moderní techniky stále mnohem levnější,“ podotýká český vědec. Navíc vykopávky zaměstnají několik desítek lidí, kteří by jinak třeba zůstali bez práce.
Nálety sršňů Pracovat na vykopávkách se začíná před osmou, před polednem je zhruba půlhodinová přestávka na oběd -všichni zpravidla jen rychle snědí donesené svačiny, a před druhou hodinou odpolední se již dělníci trousí přes abúsírskou poušť domů. Koncem listopadu šplhala teplota na poušti maximálně k celkem příjemné třicítce. Práce ale často probíhají v mnohem větším vedru. Občas navíc vítr zvíří písek, začnou se rojit sršni nebo se objeví kobra, pouštní zmije či štír. A tak bývá na první pohled celkem krátká pracovní doba zcela dostačující.
„Kdybychom tady dělníky drželi o hodinu déle, stejně už toho moc neudělají,“ říká Ladislav Bareš a upozorňuje, že řada z nich ještě odpoledne pracuje na vlastním políčku. Také památkový inspektor počítá s odjezdem kolem druhé. A protože po jeho odchodu musí být již hrobky i sklady zavřené, stejně by se nedalo pokračovat.
„V Evropě se pracuje rychleji, tady se člověk musí přizpůsobit místním zvykům,“ poznamenává Květa Smoláriková z Českého egyptologického ústavu FF UK. Egypťané také nemají rádi změny a nechtějí dělat více věcí najednou. „Zvyknou si třeba, že každé ráno sestoupím šachtou do depozitu balzamovače a strávím tam celý den. Když ale místo toho jdu do Iufaovy hrobky a začnu třeba překreslovat texty z nalezených nádob, neustále za mnou chodí a ptají se, proč dělám něco jiného,“ říká doktorka Smoláriková. Proto, pokud se chystá nějaká změna, je lepší na ni dělníky předem opakovaně upozornit.
Když chtěla Květa Smoláriková například letos v listopadu zdokumentovat výzdobu hrobové komory kněze Nekóna, stálo ji hodně sil, než o svém záměru přesvědčila památkového inspektora. Vstup do již dříve zkoumaného hrobu totiž před případnými zloději chránila nově postavená zídka. A tu bylo potřeba vybourat.
Nekonečné opravování Kromě výzkumu šachtových hrobek pokračovala na podzim také rekonstrukce Ptahšepsesovy mastaby. Čeští egyptologové jednu z největších a stavebně nejsložitějších nekrálovských hrobek Staré říše detailně prozkoumali v letech 1960 až 1974. Nyní mastaba, kterou nechrání vrstva písku, podléhá zkáze.
Tým zhruba sedmi zedníků Ptahšepsesův komplex průběžně opravuje. Vybírají písek navátý mezi vápencovými bloky a nahrazují ho speciální, k památkám šetrnou maltou. „Jejich práce by mohla pokračovat donekonečna. Než se přesunou z jednoho konce na druhý, bude stavba potřebovat další opravu,“ poznamenává profesor Bareš.
Češi se s egyptskými památkáři domlouvají zvláštní směsicí arabštiny a angličtiny
Předáci občas pobízeli dělníky důrazným křikem, nebo i šlehnutím proutku
Nástroje jako za vlády faraonů
Šedesát dělníků, včetně nezbytného čajovařiče a vodonosiče, pomáhalo během letošní sezony českým egyptologům při výzkumech v Abúsíru. V listopadu se zasypávala hlavní šachta hrobky kněze Menechibnekona, a tak byly nejdůležitějšími pracovními nástroji motyka a košík.
O autorovi| Eva Hníková zvláštní zpravodajka LN v Egyptě
