Před 90 lety se podařilo potvrdit teorii relativity pozorováním zatmění Slunce
Svoji hypotézu o relativitě dokončil Albert Einstein na podzim 1915. Původně chtěl „jenom“ vysvětlit dva zádrhele, které ohrožovaly platnost dosud dokonalé newtonovské fyziky: nepochopitelnou, leč experimentálně potvrzenou stálost rychlosti světla a nesrovnalosti v parametrech oběžné dráhy planety Merkur. Nakonec ale dokázal mnohem víc: matematicky popsat a sladit tři základní atributy přírody (tudíž i lidské existence) - prostor, čas, hmotu.
A rovnou navrhl tři možnosti, jak odvážnou hypotézu ověřit: změřit zpomalení času, tedy průběhu fyzikálních procesů v místě s vyšší gravitací, nalézt prodloužení vlnové délky („zrudnutí“) světla v gravitačním poli a konečně prokázat ohyb světla v gravitačním poli.
Paradoxně právě ten poslední, snad nejodvážnější a nejnepravděpodobnější důsledek, tedy že každé hmotné těleso vychyluje světelný paprsek z přímočarého směru, se podařilo dokázat jako první.
Einsteinova práce o relativitě se na jaře 1916 ilegálně dostala do Velké Británie k věhlasnému astronomovi Arthuru Eddingtonovi. Vzápětí se britský královský astronom Frank Dyson nechal objednat u vysokého vládního administrátora.
Chtěl totéž, co skoro všichni -peníze. Ne však na vojenský výzkum nebo třeba na podporu válečných vdov a sirotků... Uprostřed dnes už těžko představitelných válečných poměrů chtěl peníze - na výlet! Ohyb světla lze totiž pozorovat při úplném zatmění Slunce, kdy se dají nejlépe fotografovat blízké hvězdy. Potom stačí porovnat jejich polohy s údaji z doby, kdy gravitace Slunce jejich světlu „nepřekážela“.
A právě nejbližší zatmění Slunce, které nastane za tři roky, horlil Dyson, skýtá jedinečnou příležitost k hypotéze fantasty ze znepřátelené země! Úředník navíc v tu chvíli udělal něco neuvěřitelného: dal. Za 1000 liber - už v míru - vyrazily dvě skromňoučké expedice do míst, kde mělo být zatmění největší, jedna na ostrov Principe v Guinejském zálivu, druhá na opačný břeh Atlantiku, do Sobralu v Brazílii.
Zatmění měl nastat 29. května 1919 brzy odpoledne. Takřka celou tu dobu bylo na Principu pod mrakem. Vyjasnilo se jen na okamžik. Sir Arthur s kolegou přesto horečně fotil. Jako použitelný se ukázal jediný snímek. Zato na něm vyvstalo dost zřetelných stálic... Expedici do Sobralu počasí sice přálo, ale musela se tam dva měsíce zdržet k pořízení srovnávacího snímku za hluboké noci, takže s výsledky přišla později.
Když Arthur Eddington na schůzi Královské společnosti v Londýně referoval o shodě Einsteinova předpokladu se skutečností, její předseda, fyzik Joseph John Thomson, poznamenal: „To není objevení osamělého ostrova, ale celého kontinentu nových idejí. Je to největší objev od časů Newtonových.“
Nepřeháněl: Einsteinova hypotéza se stala uznávanou teorií, jednou z nejzásadnějších, jakou kdy jednotlivý lidský mozek vydal.
Důkaz platnosti teorie relativity otevřel autorovi cestu k Nobelově ceně (1921, i když alibisticky za něco úplně jiného), lidstvu pak cestu ke zcela novému pohledu na svět. A to přesto, že se později ukázalo, že měření nebyla tak přesná, aby k průkazu obecné teorie relativity bezesporu stačila...
