Na stezku se můžeme vypravit v kterémkoli ročním období. Na jaře a na počátku léta je zde zajímavá květena v podrostu, v létě velká pestrost hmyzu a ptactva, na podzim zaujme barevnost listí, v zimě jsou zase nejvýraznější tvary stromů. Krajina, se kterou se seznamujeme, je většinou široká údolní niva řeky Dyje.
Pokud nebyla regulována, kroutila se v ploché krajině a po povodních často měnila své koryto. Tím vznikala řada slepých a mrtvých ramen s jezery a mokřady. Lužní lesy měly původně mnohem větší rozšíření nejen na jižní Moravě, ale všude u nás. Pravidelné záplavy lužním lesům neškodí, lesní společenstvo je natolik přizpůsobené, že mu dokonce prospívají. V některých oblastech lesníci zaplavují části lesa uměle.
Lužní les je vlastně přírodní nástroj k regulaci povodní. Pevně zakořeněné stromy odolají většinou náporu vody, slepá a mrtvá ramena jsou vynikající retenční nádrže, navíc celý les zadrží velké předměty, které voda unáší. Lužní les má však to, co chybí všem technickým dílům - samoobnovovací schopnost. Velká povodeň může zničit zanesením některá mrtvá ramena, řeka ale neustále vytváří nová. Dnešní obhospodařovaný lužní les musí mít i udržovaný systém regulace vody. V celé oblasti jsou hráze, odvodňovací a zavodňovací kanály, prostě voda je základem všeho.
V posledních letech se sem vrátil i jeden z původních obyvatel - bobr. V místech, kde je tabule o tomto hlodavci, asi neuvidíte nic. Zato jinde si určitě všimnete ohlodaných a padlých stromů - bobr si troufne i na značně silné kmeny.
