Sobota 27. listopadu 2021, svátek má Xenie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vyložená vražda. To říkám pod šibenicí

Česko

  14:18
Před pár týdny se v médiích dost široce probíral případ Milady Horákové, právničky a političky, odsouzené roku 1950 za údajné vyzvědačství a velezradu k trestu smrti (popravena byla 27. června 1950).

Příběhy bezpráví foto: Lidovky.cz

Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský tehdy dostal hlášení, v němž stálo: „V souvislosti s protistátním centrem proběhlo v krajích 35 dílčích procesů. Státní prokuratura žalovala celkem 639 osob, státní soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého žaláře na doživotí a další tresty na svobodě v celkové výměře 7850 let....“

Podobně známý je osud divizního generála Heliodora Píky, odsouzeného k trestu smrti za velezradu v lednu 1949 (popraven 21. 6. 1949). A samozřejmě se všeobecně ví o monstrprocesu se členy „spikleneckého centra“ právě kolem stalinisty Rudolfa Slánského (popraven 3. 12. 1952), o procesu, v němž padlo jedenáct rozsudků smrti. Tyto známé případy, jakkoli hrůzné a příznačné, však poněkud zastiňují řadu jiných, neméně děsivých. Jedním z nich je například případ Josefa Vaníčka, Ády Petrovského a Jiřího Nýčkala.

Josef Vaníček byl původně sedlák, po únoru 1948 předseda Národního výboru v Chlívci na Broumovsku. Přesto se zapojil do práce protikomunistické skupiny, které předával různé dokumenty z úřadu. Když skupinu odhalila tajná policie, utekl do SRN, ale v roce 1950 se do ČSR vrátil jako agent americké tajné služby. Při jedné cestě byl po krátké přestřelce zatčen a 17. května 1951 odsouzen k dvaadvaceti letům vězení za velezradu a špionáž. Během dvou měsíců uprchl z pracovního tábora.

Dopadli ho a v únoru 1952 dostal další trest, tentokrát doživotí. Vaníček putoval do Leopoldova, kde se seznámil s Jiřím Nýčkalem a Adolfem (Ádou) Petrovským. Po několika letech v kriminále ukradli nákladní tatrovku s pískem, rozjeli se proti vězeňským branám, několik jich prolomili, ale ta poslední je zastavila. Po týrání a pobytu na samotce se Josef Vaníček 28. září 1958 rozběhl proti ostnatým drátům a strážní do něj vypálili dávku z automatu. Byl na místě mrtev. Adolfa Petrovského odsoudil senát v Nitře k trestu smrti, rozsudek byl vykonán 13. 5. 1958.

Vedle úvodem zmíněných velkých procesů se v letech 1948-1960 konala i řada dalších, jejichž hlavní oběti byly vždy buď evidentně nevinné, nebo se o jejich vině či nevině dalo jen spekulovat - StB se normálním policejním vyšetřováním nezatěžovala. Tak byli popraveni Miloslav Choc a Slavoj Šádek za údajnou vraždu majora Augustina Schramma. Anebo Václav Junek, Alois Lacina a Karel Máša za údajnou vraždu předsedy MNV Vladimíra Mandíka. Připomenout je třeba i vykonstruovaný případ Babice, v němž padlo sedm rozsudků smrti. A ještě tři popravy a jeden vykonstruovaný proces ukažme podrobněji.

Slušný bachař Petelík
Čeněk Petelík pracoval v plzeňském kriminále na Borech jako dozorce - choval se k vězňům slušně, nesnažil se jejich úděl ztrpčovat, naopak. Dostal se tím do rozporu s oficiálními požadavky, 17. dubna 1950 byl zatčen a za měsíc stanul před soudem spolu s ostatními členy tzv. borské skupiny (vymyšlené tajnou policií). Prokurátor ho mj. vinil, že „dává vězňům cigarety, hraje s nimi karty, informuje je o zprávách zahraničního rozhlasu, zprostředkuje styk s domovem, vyřizuje pozdravy rodině od generála Píky“.

Spolu s Petelíkem (který byl mučen a zřejmě najmenoval StB spoustu lidí) byli souzeni mj. vězni Stanislav Broj (zemědělec a bývalý poslanec za lidovou stranu) a René Černý (voják, veterán ze západní fronty). Všichni jmenovaní dostali trest smrti. Šlo o typický vykonstruovaný proces, sloužící k zastrašení. Miloslav Čapek ve své knize Poražení vítězové píše: „Čeněk Petelík sloužil jako odstrašující příklad pro všechny (dozorce), kteří i v odsouzených za politické delikty viděli především lidi, a ne třídní nepřátele.“

Petelík, Broj a Černý byli popraveni 23. května 1950 v Praze na Pankráci. Poslední slova Reného Černého zněla: „Chci vám říct, že jste mne odsoudili pro nic a že to je vyložená vražda. To říkám pod šibenicí!“

Posledním popraveným v Československu z politických důvodů byl Vladivoj Tomek. Patřil do skupiny mladých lidí, kteří rozšiřovali protikomunistické letáky a karikatury. Později si chtěli obstarat zbraně a přepadli vojenskou hlídku - strhla se přestřelka, jeden z vojáků na následky zranění zemřel a členové skupiny skončili ve vazbě. Vladivoj Tomek byl jako vůdčí duch skupiny odsouzen k smrti. Kdy zemřel? Vladimír Bystrov pro internetový server www.totalita.cz píše: „Bylo jedenáct hodin a padesát pět minut dopoledne ve čtvrtek 17. listopadu 1960. V rozhlase na stanici Praha vysílali právě zábavnou hudbu. Týž den československý komunistický parlament schválil zákon o novém státním znaku - český lev měl mít od té doby nad hlavou rudou hvězdu. Divadlo Spejbla a Hurvínka odjelo na turné po Švýcarsku. Zasedalo valné shromáždění akademie věd.“
Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Mohlo by vás zajímat