Ti soudnější mezi námi mají jasno v tom, že život ve společnosti, kde by spolu všichni ve všem souhlasili, by byl nesnesitelný. Možná dokonce ještě horší než dnes, kdy co člověk, to názor. Pavel Kohout na tomto místě před několika dny odstřelil rozpočtovou stimulaci ekonomiky, která se podle všeho ukázala jako zcela neúčinná (Proč nebýt po krk v dluzích?, LN 25. 8.). Čert ví, proč do svého jinak výborného textu zasadil větu, která se zbytkem článku souvisí jen nepřímo, a kterou si tudíž mohl klidně odpustit.
Ocitujme si dotyčnou pasáž celou: „Bez velké slávy, protože se ukázalo, že masivní rozpočtová stimulace (na rozdíl od záchrany krachujících bank) nefungovala.“ Chtělo by se parafrázovat v posledních měsících oblíbené úsloví, že ďábel (dnes je spíš v oblibě o něco sympatičtější ďáblík) je skryt v detailu - v našem případě tedy v závorce. Pavel Kohout zcela správně demaskuje fiskální expanzi aplikovanou v USA v posledních letech jako chybně zvolenou protikrizovou politiku. S tím naprostý souhlas. Takřka explicitně však ve výše uvedené závorce obhajuje „záchranu krachujících bank“, tedy masivně aplaudovaný plán resuscitace finančního sektoru z roku 2008. A tady je třeba zvednout prst.
Základní fakta: klíčovým „záchranným“ opatřením byl zákon o nouzové stabilizaci ekonomiky (někdy přezdívaný jako bailoutový). Ten měl spolu s Programem očištění od tíživých aktiv (známý pod zkratkou TARP) „odmrazit“ úvěrové toky a rozproudit krev v žilách americké ekonomiky.
Na ztráty nehleďme Princip těchto opatření byl nejklasičtější možný - něco za něco. Ministerstvo financí v Kongresu dostalo k dispozici 700 miliard dolarů, za něž může od finančních institucí skupovat nekvalitní aktiva. Prioritou bylo rozhýbat ekonomiku; ztráty, jaké takové nákupy - a následné nevýhodné prodeje - vygenerují, nejsou podstatné. Akci financuje daňový poplatník a pro něj se to přece všechno dělá.
A co za to? Program TARP umožňuje ministerstvu financí převzít jakákoliv aktiva kterékoli finanční instituce za cenu, kterou si samo určí. Explicitně se zde (čl. 119) říká, že „není dovolen žádný postup... ze strany osob, které z titulu své účasti v programu pozbudou svých aktiv“. Co podobné zákony mohou přinést v budoucnosti, neví vůbec nikdo. Riziko je ale obrovské.
Druhým kanálem, kterým do finančních institucí odtekly stovky miliard, byly dobrodužné akce centrální banky (FED). Pumpování peněz do ekonomiky bezpočtem sofistikovaných způsobů pokračuje v neztenčené míře, byť se tato politika opakovaně ukazuje jako neúčinná. Bankovní systém je už několik let „na kapačkách“ FED a je čím dál obtížněji představitelné, jaké náklady budou spojené s jeho odstřižením. Jasné je jen to, že v součtu neustále rostou. Všímá si dnes běžný čtenář, jak se řetězí další a další žádosti Fannie Mae a Freddie Mac o další injekce ze státního rozpočtu v řádu desítek miliard dolarů?
Rozvaha centrální banky nabobtnala za poslední léta do bezprecedentních rozměrů (v září 2008 činila 900 miliard, nyní kolem tří bilionů dolarů), neboť aktiva, která FED získal, byla nakoupena za nově vytvořené peníze. Dosud jsou tyto prostředky umístěny v rezervách, protože objem poskytovaných úvěrů v ekonomice stále spíš stagnuje. Co se ale stane, až se tyto nekryté peníze dostanou do ekonomiky? Chceme přece všichni, aby banky začaly „půjčovat“, proto přece držíme úrokové sazby tak dlouho při zemi. Nebo ne?
Takto se dá pokračovat dál a dál. Nechce se věřit, že se ve svobodné společnosti může dařit podobné informace tajit. Autor těchto řádků si pamatuje na diskusi s nejmenovaným redaktorem LN z doby, kdy se za mořem vše rozjíždělo. „To jako chcete říct, že se ty banky mají nechat padnout. To přece nemůžete myslet vážně“. Něco podobného si zřejmě doposud myslí i Pavel Kohout. Konečná katastrofa Je tomu 70 let, kdy Ludwig von Mises napsal: „Kolapsu umělé konjunktury nelze nijak zabránit, lze jej ovšem připustit dříve dobrovolným upuštěním od další úvěrové expanze. Alternativou je jen pozdější absolutní a konečná katastrofa celého měnového systému“. Psal o tomtéž, co nyní prožíváme, prakticky doslova, pouze data a jména byla jiná.
***
Pumpování peněz do ekonomiky pokračuje v neztenčené míře, byť se tato politika opakovaně ukazuje jako neúčinná
O autorovi| Autor je pedagogem na VŠE v Praze a na vysoké škole CEVRO Institut LADISLAV TAJOVSKÝ VŠ pedagog
