Dva kilometry pod mořským dnem získali vědci informace o srážce, která formovala velkou část Severní Ameriky. Geologové poprvé prozkoumali hloubkovými vrty velký kráter u východního pobřeží USA nedaleko Washingtonu. Útvar vznikl v třetihorách srážkou Země s menším vesmírným tělesem. Výsledky dokládají dalekosáhlé důsledky takových jevů pro vše živé i neživé.
V dnešním čísle časopisu Science o výzkumu informuje mezinárodní tým expertů vedený Gregorym Gohnem z Geologické služby USA. Vědci analyzovali vzorky odebrané v letech 2005 a 2006 z hloubky až 1,76 kilometru pod mořským dnem při třech vrtech ve středové části kráteru v Chesapeackém zálivu.
Před 35 miliony let ležela úroveň hladiny moří a oceánů značně výše než nyní. Patrně i proto, že tehdejší klima bylo na celé zeměkouli mnohem teplejší. Ve středoatlantické oblasti dnešních USA sahal oceán až k metropoli státu Virgínie Richmondu.
Pobřeží ovšem bylo členité. Mělký kontinentální šelf jen pozvolna klesal do hlubin Atlantiku a byla na něm spousta poloostrovů a ostrovů. Krajina se slanými i poloslanými mokřinami připomínala dnešní okolí New Orleansu. „Richmondské“ pobřeží v té době pokrýval hustý tropický prales.
Tímto tropickým rájem otřásl úder z kosmu. Země se srazila s několikakilometrovým vesmírným tělesem. Planetkou, či jádrem komety? Pravděpodobnější je to první. Těleso dopadlo do jižní části dnešního Chesapeackého zálivu. Srážkou vznikl středový kráter o průměru asi 40 kilometrů a kolem něj široká prstencová plošina se zvýšeným okrajem z hornin ovlivněných dopadem. Průměr kráteru tak dosahuje 85 až 90 kilometrů. Hloubka kolem 1,3 kilometru je srovnatelná se známým Grand Canyonem.
Vlastní kráter se dnes rozkládá 300 až 500 metrů pod mořským dnem kontinentálního šelfu a přilehlými poloostrovy Chesapeackého zálivu. První stopy dokládající jeho existenci proto byly objeveny až v roce 1983. Vrt v severněji položeném státě New Jersey tehdy odhalil spečené skleněné kuličky a deformovaná zrnka křemene. Geology to upozornilo, že v širším okolí zjevně došlo ke srážce s kosmickým tělesem, a začali pátrat po dalších stopách. Velikost kráteru pak stanovili o deset let později na základě údajů získaných při hledání ropy.
Gohnův tým ve své studii prokázal, že srážka vedla k rychlému přenosu velkých objemů pestré palety hornin na velké vzdálenosti. Náraz vymrštil horninu až do vzdálenosti několika set km. Několik dalších minut pak probíhaly tektonické pohyby v podzemí. Základ kráteru se utvořil do několika hodin. Nato ho miliony let zasypávaly sedimenty. Katastrofa ovlivnila geologii celé středoatlantické oblasti USA.
V puklinách masivů hornin je tam dosud uvízlá mořská voda z doby srážky. Její únik by mohl ohrozit kvalitu vodních zdrojů na pobřeží. Přílivová vlna po srážce se možná přelila až přes pohoří Blue Ridge ve virginském vnitrozemí. Obrovská energie uvolněná srážkou zasaženou oblast de facto sterilizovala. V současnosti příslušné podzemní vrstvy zase obývají hojní mikrobi. Vrátili se poměrně brzy po katastrofě, jakmile dostatečně klesla teplota.
