Národu více prospěje ne zcela pravdivá sága než něco, co připomíná mnichovanství
Skeptici říkají, že budeme mít zákon o něčem, co neexistuje a neexistovalo. Poslední mohykáni z řad politických vězňů to zase berou jako jednu z posledních věcí, co se jim může podařit prosadit – zákon o tzv. třetím odboji. Oni o odboji svém, svých spoluvězňů a dalších nepochybují, s odstupem let jsou o něm možná stále více přesvědčeni.
Argumentovat v souvislosti s potřebou zákona o odboji a odporu počty odsouzených, umučených a popravených zločinným a zavrženíhodným komunistickým režimem (takto je období 1948–1989 označeno v jednom z našich zákonů) ale není úplně fér. Nikdo dnes přesně neví, kolik z onoho čtvrt milionu odsouzených a stovek umučených skutečně reálně proti režimu vedlo odboj nebo se mu alespoň stavělo na odpor. Prozatím převládá tušení, že skutečný odboj a odpor, jak je definuje nový zákon navržený Senátem, byl ve velké menšině.
Změní se tím něco?
Jak to? Velká část odsouzených totiž nebyla odsouzena za reálnou, ale smyšlenou činnost. Anebo byli odsouzeni a persekvováni z čistě pragmatických důvodů. Komunisti potřebovali mít v každé obci kulaka či třídního nepřítele, a tak do toho mnozí spadli, ani nevěděli jak. Stačilo, že chtěli na svém statku hospodařit tak, jako generace jejich předků, a nehrnuli se do založení družstva. Odpor takové rodiny šlo jednoduše zlomit tím, že otec byl na rok dva zavřen, syn povolán k PTP, čeledín umístěn do fabriky a matce s mladými dcerami nezbylo, než do družstva vstoupit.
Bylo to zavrženíhodné mrzačení rodin a lidských osudů. Postižení a jejich blízcí, kteří trpěli, si zaslouží širokou úctu. Mnozí jsou skutečnými mučedníky. A zapomeneme-li na ně, rozkvílí se kamení. Jen ne každý z nich vedl odboj nebo odpor proti komunismu.
Je to podobné jako se zákonem, podle něhož se Edvard Beneš zasloužil o stát. Změnilo se něco v akceptaci či odmítání Benešovy politiky po přijetí takového zákona? Nebo to bylo jen prázdné gesto bez reálného obsahu a dopadu? Nebo zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Už ten mluví o zločinnosti tohoto režimu, o tom, že jeho odpůrci a oběti jsou hodni úcty. Poté co byl přijat, chová k nim společnost ve větší míře úctu? Anebo stále záleží především na rodinné anamnéze a osobních postojích? Svým způsobem lze zbylým politických vězňům a jejich blízkým rozumět. Poté co se jim přes dvacet let jejich věznitelé a mučitelé vysmívají do tváře, neboť si užívají svých nadstandardních, posluhováním nelidskému režimu vysloužených důchodů, chtějí dosáhnout alespoň něčeho. Současná politika se nezmůže na víc než posledním stovkám živých svědků přiznat status veterána s právem na odznak a tramvaj zdarma. Na to, aby se něco udělalo s nemravnými výsluhami bolševických fízlů a bachařů, aby byli hnáni k zodpovědnosti zbylí členové ústředních orgánů KSČ s Jakešem a Biľakem v čele, na to nemáme. Dokonce, jak to tak vypadá, nám evropské soudy nařídí, abychom odškodnili ty někdejší prominenty, kteří se za levno dostali ke zkonfiskovaným vilám emigrantů a po roce 1989 je museli vrátit.
Formování národní mentality Zvěčnělý historik Dušan Třeštík tvrdil, že vlastní historii si musí každá nová generace znovu vymýšlet v podobě velkého vyprávění. Že je velkým omylem pozitivistických historiků domnívat se, že ji nalezneme v zaprášených archivech.
My velké vyprávění o komunismu a odboji a odporu vůči němu nemáme. Zčásti je to logické. Český národ, zformovaný do moderní podoby v průběhu národního obrození, po komunismu podvědomě prahl a usiloval o něj. Ti nemnozí, kteří se mu po roce 1948 postavili se zbraněmi či alespoň sirkami v rukou, nebyli jeho typickými příslušníky. Často to navíc byli dobrodruzi na hranici dospělosti.
Máme tak k dispozici pouze fragmenty příběhu – část o jediné popravené ženě Miladě Horákové, výseky o perzekuci pilotů RAF. Lze na těchto základech vystavět velké vyprávění? A je to nutné, potřebné, či dokonce správné?
Z hlediska formování budoucí národní identity či chceme-li mentality je možná lepší vštípit příštím Čechům a Moravanům ne zcela pravdivou ságu o hrdinném odporu národa vůči komunismu než žít mnohá další desetiletí se syndromem ne nepodobným mnichovskému. Měli bychom ale vědět a přiznávat si, že to tak úplně nebylo. Je to podobné jako s mýtem o Masarykovi. Jeho současníci by se dnes asi divili, jak vypadá oficiální vyprávění. Přesto díky za ně. Obecné povědomí se má k čemu vztahovat – k bájnému, ztracenému zlatému věku; a z dnešního pohledu nevadí, že to bylo trochu jinak.
Koho dnes zajímá, jak to skutečně bylo s habsburskou vládou? V povědomí máme usazen, a skrze školy jej předáváme dál, žvást o třísetleté porobě, který funguje dokonale a implikuje celou řadu společenských postojů. Třeba jednou bude přebit mýtem jiným, který bude formovat charakter národa trochu jiným směrem. Ano, je to manipulativní, ale je to také jediné, k čemu může být zákon o třetím odboji užitečný.
***
Postižení a jejich blízcí, kteří trpěli, si zaslouží širokou úctu. Mnozí jsou skutečnými mučedníky. A zapomeneme-li na ně, rozkvílí se kamení. Jen ne každý z nich vedl odboj nebo odpor proti komunismu.
O autorovi| STANISLAV BALÍK, vedoucí katedry politologie FSS MU e-mail: balik@fss.muni.cz
