Čtvrtek 28. října 2021, Den vzniku samostatného československého státu
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vyprávěj: policejní režim s lidskou tváří

Česko

DISKUTUJÍCÍ

Jana Machalická (1958) redaktorka LN

Vladimír Just (1946) teatrolog, spisovatel a publicista

Jiří Peňás (1966) redaktor LN

Martin Franc (1973) historik se specializací na kulturní dějiny 18.–20. století, poradce seriálu Vyprávěj

Šimon Dominik (1981) absolvent divadelní režie a doktorand na katedře mediálních studií FSV UK

Seriál České televize Vyprávěj je podle dramaturga Aleše Ulma seriálem roku s nejvyšší sledovaností. Nabízí skutečně relevantní obraz čtyřiceti let naší „socialistické“ minulosti?

* LN Hrdiny Vyprávěj jsou obyčejní lidé, kteří chtějí mít pokoj od „bolševika“. S režimem se neidentifikují, ale veřejně mu neodporují. Mezi sebou ale mluví otevřeně. Co říkáte této koncepci?

Martin Franc: Souhlasím s tím, že hrdiny jsou víceméně průměrní, normální lidé. Jejich životní příběhy obvykle nemají charakter antické tragédie. Myslím, že diváci jsou umně vysoustruhovanými napínavými dramatickými zápletkami dostatečně zásobeni v jiných televizních pořadech nebo na filmových plátnech. „Obyčejnost“ příběhu tak může působit jako příjemný kontrast. Šimon Dominik: Z hlediska výstavby je seriál zoufale nedramatický, chybějí mu dramatické situace i výraznější oblouk, klenoucí se přes více dílů. Nemluvě o vývoji postav, většina setrvává tak, jak byla definována v prvních dílech. Je postaven jako sled více či méně zábavných, anekdotických situací bez pevnější vazby k celku, k dalším postavám a osudům. Člověk si mnohokrát klade otázku, proč byl rozvinut zrovna tento motiv nebo proč se objevila tato postava, a nedokáže si odpovědět, protože prostě žádný důvod neexistuje. Jana Machalická: Život obyčejných lidí ale může mít rozměr antické tragédie a zrovna v té době, o které se bavíme, ji i měl. A jeden skvělý film Roberta Redforda se jmenoval Obyčejní lidé. Antická tragédie ale hlavně měla strukturu, která zaručovala dramatičnost, zatímco scénář Vyprávěj chvílemi připomíná pauzy, v nichž si hrála koťátka. Kolik materiálu se vyplácá třeba na to, že někdo zabloudí na horách a udělá si puchýře. To se plně vyrovná desetiminutovým záběrům z letadla nad přehradou a bloumání hrázného Palyzy v seriálu Velké sedlo. ČT vyprodukovala takový instruktážní seriál, tuším, že se jmenoval Retro, který předváděl, jaké prádlo nosily dámy za bolševika, co to byl Tuzex a tak. Vyprávěj se liší jen tím, že tyto informace jsou mimovány poměrně slušnými herci. Martin Franc: Doporučil bych třeba Vaňkovu publikaci Obyčejní lidé, kterou letos vydala Academia, a uvidíte, že zdaleka ne celá generace se trápila. Možná že jsou to ti samí lidé, kteří se netrápí dodnes. Může vás to štvát – a mě bohorovnost spoluobčanů také často štve – ale tak to prostě je. Šimon Dominik: Situace navíc někdy skutečně jdou až za hranici infantility a naprosto nabourávají už tak diskutabilní věrohodnost postav. Například v jednom díle vycházela zápletka z toho, že Karel Dvořák, hlavní postava, neumí ve dvoupokojovém bytě celý týden najít jídlo, které pro něj a jejich syna navařila manželka před odjezdem na hory. Jídlo bylo, jaké překvapení, ve spíži! Situace neodvratně vyvolává dojem, že Karel je retardovaný. Postava, s níž se mám identifikovat a která je celou dobu prezentována jistým důstojným způsobem, najednou neví, že má doma špajz. Jiří Peňás: No, já bych neřekl, že jsou o ničem. Viděl jsem například díl, kde se manželé pohádají, jestli manžel požádal manželku o ruku na Troskách, nebo na Hrubé Skále. Pak se manželka uraženě ztratí, manžel ji hledá, přizve na pomoc příslušníky VB, kteří ho už předtím dvakrát kontrolovali, manželka zatím někde pije s trampy, pak se usmíří a nakonec se u táboráku dozvědí, že se jim ausgerechnet dneska narodilo vnouče, ale pozor, jeho otec je ve vězení, asi za nějakou protistátní činnost. Jenže nic není černobílé, tak ještě stačí k táboráku přijít ti dva příslušníci, kteří dovedou hned dvě paní Dvořákové. Naštěstí se vše vysvětlí, a tak ti esenbáci řeknou, že si pan manžel má dát příště na manželku větší pozor. Tohle vnímám jako geniální vystižení totalitního policejního režimu s lidskou tváří. Ano, je to plytké, kýčovité, chvílemi přímo obludně pitomé. Zároveň díky tomu, že je to celé vykoupané ve sladce lepivé melodramatické polevě – všichni tam jsou strašně rozšafní, jako by šlukovali rajský plyn a ženy jako by měly vaginální kuličky štěstí – tak se ten cukrový špalek dobře líže. Vladimír Just: Základní tóninu vlezlého kýče navozuje již úvodní znělka Michala Hrůzy – otřískanou melodií počínaje a příšerným textem s pubertálními rýmy, jež by byly trapné snad i v dívčím památníčku (a la „Nebudu ti lhát,/ budeš se mi smát,/ asi tě mám rád“), konče. Pak zpravidla po slibně rozehrané expozici – na počátku každého dílu mluví Honzík Dvořák o svém dětství a představuje nám ve zkratce a vtipně své rodiče i prarodiče – upadá seriál do poloh tak pokleslých a historicky i psychologicky nevěrohodných, že nebýt několika vedlejších disidentských motivů, musím se občas štípat do očí, zda se nedívám na seriál normalizační. Jana Machalická: Největší problém v celém scénáři jsou postavy, tak ploché charaktery by sedly spíš do parodie. Třeba babička antikomunistka je postava chovající se občas, jako by prodělala lobotomii mozku. Vladimír Just: Padouši jsou tu tak padouchovití, čerň na ně nanesená tak sytá, že skrz ni neprohlédnete k zrnku věrohodného charakteru. Temnému bratrstvu průběžně vévodí slizký kariérista, už na škole zlotřilý asistent a padělatel cizích zásluh – hned bylo jasné, že až se seriál doplouží do normalizace, bude to přinejmenším předseda KSČ (a co dál: estébák? deviant? ministr?). Snad ještě trapnější jsou kladné postavy seriálu: hlavní hrdina Karel Dvořák působil už na koleji svým uvědomělým vzdorem vůči v socialismu běžným kamarádským protislužbám jako samým kladem vycpaný slaměný panák; už dopředu bylo jasné, že nabízený vstup do strany hrdě odmítne. Karikaturou je bohužel i postava disidenta – natočit někdo takto kýčovitě návrat Václava Havla nebo Ivana Jirouse z vězení, jak to předvedl díl Osvobození, bylo by to zralé na žalobu. A legračně karikován jako podivínství je i protikomunistický postoj: v podání Niny Divíškové, tak jak je její babička napsána a režírována (herečka je v tom více méně nevinně), je tento postoj degradován na směšný kapric podivínky, s nímž ta stará paní terorizuje „jinak normální“ rodinku.

* LN Jak vidíte obraz minulosti, kterou seriál poskytuje – je pravdivý, nebo zkreslený? I třeba pokud jde o autentičnost jeho vnějškové stránky – reálií?

Martin Franc: Nejde o hraný dokument, takže jsou tam určité diference dané zvoleným žánrem. U vnějškových reálií také narážíme na limity dané rozpočtem a také nedostatkem času. Samozřejmě došlo i k některým zbytečným přehlédnutím a omylům, které mě osobně velice mrzí, ať už byly jejich důvody jakékoliv. Šimon Dominik: Nejsem ani pamětník, ani historik, ale z toho, co vím, se mi jeví, že z hlediska vizuální stránky je seriál velmi věrný. Mám ale pocit, že tvůrci si z vnějškové stránky udělali fetiš, že se soustřeďují právě na to, aby poslední hrnek na poličce byl autentický, a odnáší to dramatičnost i autenticita příběhů. Nezdá se mi třeba, že by tak lehce prošlo těhotenství 16leté gymnazistky. Nebo situace, kdy lákají do strany Karla Dvořáka, jehož děda byl legionář, babička je zapřisáhlá antikomunistka, jeden strýc emigroval, druhý se z exilu vrátil a nezletilá sestra má dítě s disidentem. A on sám má škraloup z osmašedesátého. Člověk s takovým profilem byl pro členy strany lecčím, jen ne kandidátem členství. Někdo by mohl říct, že to jsou bagatelní detaily, ale pokud jsou základní příběhy v seriálu takto zpochybnitelné, co potom zůstane? Jiří Peňás: Podle mě se to má k realitě asi jako hodně vybarvené omalovánky, jenže problém je, že kvalitní barvy nebyly k dostání. Mluvím o vizualitě: Tady jsou všichni „voháknutí“ jak z katalogu Quelle. Jedním z výrazných znaků komunistické civilizace sovětského bloku bylo to, že její průmysl nebyl schopen vyrobit pěkné syté barvy. Všechno, i „pestré“ barvy v průvodu na prvního máje, bylo jaksi do šeda, umolousané, vycmrdlé. Stačilo mít jedno tričko ze Západu, a už svítilo na celou školu. Domácí konfekce – a člověk měl obyčejně jedny džíny z Tuzexu, ale jinak byl odkázán na ni – byla divně ušitá a neseděla. Tady vypadají všichni skvěle, hrozně jim to sluší, vypadají líp než americké herečky, protože i ty měly v té době tužidla na vlasy, zatímco tady ty holky mají vynikající laky na vlasy, asi Lybar, že. Jana Machalická: Jiří, když dovolíš, tak tohle šlo mimo tebe. Zaprvé nevím, co máš s Lybarem, lakování vlasů koncem 70. let bylo pro mladé holky pasé. A pak, české ženy si dokázaly v nouzi ušít šaty z čehokoliv, třeba z plen a kabát z hadru na podlahu. Šilo se podle Burdy a Quelle, vzpomínám na jednu švadlenu – ta dobrá žena uměla ušít podle fotografie libovolný model. Mnozí také, kteří měli příbuzné v nesocialistické cizině, dostávali tzv. odložky po panstvu. A vzhledem k tomu, že módní trendy k nám dorazily s ročním zpožděním, měli jsme dernier cri. No a pokud jde o tričko ze Západu, v Praze to taková bomba nebyla. A jezdilo se na nákupy do lépe vybavených spřátelených cizin. Podle mě všichni vypadají spíš přiměřeně, ale úplně všude, až demonstrativně trčí hesla, hvězdy a jiná bolševická propaganda. A v polovině 70. let se hrdinové klepou, že by byl malér, kdyby nevyvěsili fábory. Nesmysl, průšvih byl, když někdo strhl sovětskou vlajku, za to se šlo do kriminálu. Tady se tlačí na pilu, aby realita vypadala strašně zavile totalitně, jako by dekorace měly dohnat to, co uniká. Vnitřní podstatu věcí a jevů. A Šimon má výborný postřeh s tím členstvím v KSČ, s tímhle kádrovým profilem by mu nabídli spolupráci estébáci. Jiří Peňás: Chápu, že hájíš svou čest a že já jako vidlák Praze nikdy nedorostu. Dobrá, české ženy byly tedy nejlépe vyhastrošené ženy na světě, oslňující luxusně spíchnutými plenami, a Lybar používali pouze pionýři k hubení mšic.

* LN Označili byste seriál aspoň za pokus o vyrovnání se s minulostí?

Vladimír Just: Byl-li to úmysl, pak skončil nechtěnou parodií. Každý, kdo zažil například rok 1968, musel mít pocit, že si z něj tvůrci dělali legraci. Povinné donucování k účasti v průvodu, stejně jako nedovolený styk s cizinci, to všechno v roce 1968 – jako v jediném roce celé totality – vůbec neexistovalo, prvomájový průvod byl spontánně nadšený, volala se tam úplně jiná hesla a nosily úplně jiné transparenty, než ukazoval seriál – a sedm let stará píseň Dobrý den, majore Gagarine, již tam pěje mladičká pionýrka, svědčí o naprosté historické dezorientaci autorů, ale i poradců seriálu. Jelikož autoři hrozí, že počet dílů má přesáhnout stovku, máme se opravdu na co těšit. Martin Franc: Musím říct, že osobně mám trochu s termínem vyrovnání se s minulostí problém. Nemohu mluvit za jiné tvůrce seriálu, já osobně se prací na tomto seriálu se svou minulostí nevyrovnávám. Jiří Peňás: Já si ani nemyslím, že by něco takového bylo úmyslem. Prostě je tu psychologická potřeba retra, to jest „citového znovuprožití“, a naše retro je prostě normalizace, Husák, spartakiáda, Remek. A vztah společnosti k téhle době je velmi krotký, dokonce mám pocit, že to ani není věc generace, jež tehdy žila a pomalu vstupuje v těchto věcech do senility a vybavuje si jen lepší věci. Jak vidět, i mladší to nějak baští, líbí se jim ten klid, ty písničky, ta pohoda u rybníka, maximálně jim to přijde k smíchu.

* LN Plní veřejnoprávní televize svou roli, když natočí seriál, který je jen zábavným retrem? A který postrádá existenciální (etický) rozměr, jaký třeba měla Zdivočelá země? Stačí pak jako argument, že má vysokou sledovanost?

Vladimír Just: Zdivočelé zemi, jakkoli jde rovněž o dílo počítající s mainstreamovým divákem, nesahá Vyprávěj ani po kotníky. Rozhodně tímto seriálem ČT veřejnoprávní roli neplní ani náhodou. Martin Franc: Nedomnívám se, že by veřejnoprávnost s sebou nutně nesla požadavek existenciálního rozměru každého vysílaného pořadu. Naopak si myslím, že veřejnoprávní televize má povinnost nabídnout pohledy na minulost z různých úhlů, včetně retro vzpomínání zaměřeného na běžný život oné tzv. mlčící většiny. Jinak bude celkový obraz historie krajně jednostranný a mladší diváci získají nesprávný pocit, že život v minulosti byl jednou vypjatou existenciální situací za druhou. Pak samozřejmě nebudou ani moci pochopit, jak v tom normální lidé mohli žít. Jana Machalická: Tohle ale není pohled na život mlčící většiny, to je jeho karikatura. Odmítám hloupé zkreslování, lidé se strašně trápili, a ne jenom odstavení intelektuálové a tvůrci. Zoufalství a marasmus prolezl celou společností. Ta buzerace a beznaděj ve veřejném prostoru po roce 1968 byla tak děsivá, že spousta lidí se přestala úplně snažit. Chlastali v hospodách a své životy ubíjeli – teď mluvím o generaci, které bylo kolem dvaceti v době sovětské okupace, mnozí se z toho nárazu nedokázali vzpamatovat. A generace mých rodičů, narozená ve 20. a 30. letech – té energie, kterou museli vynaložit, aby bez stranické knížky a pokřiveného charakteru něčeho dosáhli. A to si vážně někdo myslí, že tohle si lidé nenosili domů, že zavřeli dveře a bezproblémově milovali sebe, své děti, psy a kočky. Šimon Dominik: Také bych řekl, že televize tuhle svou roli neplní. Nemám nic proti tomu, aby seriál byl také zábavným retrem, ale neměl by být pouze jím. Měl by zachytit i podstatu a atmosféru doby jako takové, a v tom selhává. Což je strašná škoda, protože třeba ze svého okolí vím o spoustě mladých lidí, kteří se na seriál dívají a právě z něj získávají zkreslené povědomí o normalizaci. Martin Franc: Myslím si, že diváci platící koncesionářské poplatky mají nárok, aby i na veřejnoprávním kanále běželo něco, co je samotné zajímá a na co se rádi dívají. A myslím, že by i veřejnoprávní televize měla brát na jejich přání ohled. Veřejnoprávnost podle mého názoru nemá být synonymem manipulativnosti, věčně vychovatelského postoje, který se snaží divákovi všemožně vnutit jen takový obraz minulosti, jaký požadují mocenské orgány státu. Je zajímavé, že zatímco pravicověji orientovaní kritici seriálu Vyprávěj často vytýkají nekomplikovanou selankovitost, některé kritiky ho naopak označují za ideologický a zdůrazňující roli politické moci a represe. Obraz minulosti, jak ho načrtává Vyprávěj, je asi řadě diváků blízký, ale možná ještě klíčovější roli hrají výkony představitelů, které diváky přitahují k obrazovkám. Divácký úspěch vypovídá o skutečnosti, že žánr dramedy, jak ho přináší seriál Vyprávěj, nemalé části diváků vyhovuje. Mě osobně to nepobuřuje ani neděsí. Vladimír Just: Kdo jako hlavní argument u média veřejné služby uvádí sledovanost, měl by si jít hledat jiné zaměstnání.

***

Tóninu kýče navozuje již úvodní znělka. Pak – po slibně rozehrané expozici – upadá seriál do poloh tak historicky i psychologicky nevěrohodných, že se musím štípat do očí, zda se nedívám na seriál normalizační. Vladimír Just

Otužování podle Wima Hofa je nebezpečné. Hrozí zástava, říká kardiolog Táborský

Premium Otužování je nejlepší prevence proti těžkému průběhu nemoci covid-19. Lidé mají větší šanci, že neskončí v nemocnici,...

Dětem, kterým pomáháte moc, mozek nepracuje správně, říká speciální pedagožka

Premium „Kdybychom k dětem v batolecím a předškolním věku přistupovali v některých oblastech víc ,postaru‘, měli bychom méně...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Advantage Consulting, s.r.o.
OBCHODNÍK - ŽIVOČIŠNÁ VÝROBA (20-35.000 Kč)

Advantage Consulting, s.r.o.
Plzeňský kraj
nabízený plat: 20 000 - 35 000 Kč