K nesmrtelnosti vede řada cest. Může ji získat autor geniálního uměleckého díla nebo masový vrah. „Druhý život“ nelze odvozovat jen z díla či zásluh života prvního. Důležité jsou také okolnosti smrti: kdo zemře mladý nebo za nevyjasněných okolností, má o posmrtnou popularitu postaráno. Největší celebrity říše stínů se pak rekrutují z těch, kteří měli to štěstí (či smůlu), že zemřeli mladí a zároveň záhadným způsobem (Marilyn Monroe, princezna Diana atd.)
Jan Masaryk zemřel za velmi podivných okolností, takže má i šedesát let po smrti o popularitu postaráno. Česká mediální popkultura je stále uhranuta otázkou, zda ministr zahraničí spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Donekonečna se rozebírají silné a slabé stránky obou teorií. Na to se nabalí historie vyšetřování, během níž se ke spokojenosti publika objevuje řada dalších podivných smrtí.
Za vším tím dumáním nad dilematem vražda - sebevražda (třetí varianta - nešťastná náhoda - není frekventovaná taká kvůli své malé atraktivitě) se vytrácí hodnocení Masarykovy role v československé politice. Jeho katastrofální selhání v únoru 1948 je zakrýváno floskulemi o „komplikované“ či „složité“ osobnosti. Pravda je taková, že Jan Masaryk pomohl komunistům vyvolat dojem, že jejich puč je demokratické převzatí moci. Své setrvání v Gottwaldově vládě obhajoval 29. února 1948 slovy: „Já jsem vždycky šel s lidem a půjdu s ním i teď.“ Slovo „lid“ bylo v propagandě nastupující totalitní moci zástěrkou pro výraz „komunisté“.
Jan Masaryk byl malý syn velkého otce. Od mládí trpěl duševní poruchou, byl psychicky labilní, v jeho chování najdeme rysy maniodepresivity a schizofrenie. Celá jeho politická kariéra ve 40. letech byla jedno velké fiasko. Prezident Beneš si jej vybral do funkce ministra zahraničí exilové vlády stejně jako ostatní ministry pro jeho loajalitu. Masarykovou velkou předností - kromě slavného jména - byl jeho řečnický talent a schopnost navazovat kontakty. V okupované vlasti se stal nesmírně populární díky svým projevům v BBC, v nichž jadrně nadával nacistickým pohlavárům a posiloval naději na lepší budoucnost. Žovialita, vtipnost ani krasořečnění však nejsou ty nejdůležitější vlastnosti dobrého politika. Masaryk byl velmi málo schopen analyticky a koncepčně myslet, nedokázal se rozhodnout, podléhal tlaku silnějších osobností (nejprve Beneše a poté Gottwalda), vyhýbal se ostrým sporům jak jen mohl, skutečnou vládu nad administrativním aparátem ministerstva nechal v rukou komunisty Clementise. Od roku 1945 prováděl bez výhrad prosovětskou politiku a podrážel či obelhával své západní partnery. Měl velikášské ambice stát se prezidentem.
Masarykovu osobnímu kouzlu a charismatu podlehla většina národa. Poslední žijící člen tehdejší politické elity, národněsocialistický poslanec Josef Lesák, ještě po šedesáti letech na Masaryka vzpomínal na Radiožurnálu takto: „My jsme ho vyloženě milovali. To byl nádherný člověk, na mě působil jako člověk nesmírně vzdělaný a moudrý. To byl člověk, který se rád zasmál, který se dovedl zasmát i sám sobě, to byl člověk, kterého musel každý milovat.“
Kdyby žil Jan Masaryk dneska, byl by asi populárnější než Vlasta Parkanová. Naneštěstí žil v čase velkých zkoušek, ve kterých neobstál. Z hlediska nesmrtelnosti byla jeho záhadná smrt velká výhra: díky ní není zapomenut jako Václav Majer, Vladimír Krajina nebo Prokop Drtina, ale ani připomínán v málo lichotivých souvislostech.
Od roku 1945 prováděl Masaryk bez výhrad prosovětskou politiku a podrážel své západní partnery
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
