Zdá se mi, že v posledních letech si výrobci trochu usnadňují práci. V honbě za nabídnutím širokého výkonového spektra svých modelů se často uchýlí k tomu, že jeden motor nabízejí v několika výkonových verzích. Ono se díky tomu všechno zlevní. Není potřeba rozsáhlý nový vývoj a značně levnější je díky používání shodných dílů i výroba.
Tento trend je možné pozorovat jak u zážehových, tak u vznětových motorů. Příkladem je v tomto směru třeba Opel Insignia, který prodává po technické stránce shodný motor hned ve třech výkonových verzích - od 110 do 160 koní. Podobné je to také u BMW, které používá dvoulitrový čtyřválec pro modely 116d, 118d i 120d. Rozpětí jejich výkonů činí 116 až 177 k a cen 689 850 až 799 200 Kč. Podobný přístup je k vidění také u jiných značek a je zřejmé, že je hojněji aplikován na přeplňovaných motorech, u nichž se výkon podle potřeby snadněji nastavuje.
Zdá se, že zákazníci mají díky tomu na první pohled větší výběr. Mně se ale už mnohokrát potvrdilo, že nejpříjemněji se většinou jezdilo se střední verzí jednoho a toho samého motoru. Zatímco ta nejslabší často působí trochu těžkopádně, naopak nejvýkonnějšímu provedení často chybí kultura chodu a plynulost nárůstu výkonu. Stejně jako všude, i v tomto případě existují výjimky.
Až se ale jednou svezete se slabší verzí nějakého motoru a poté se budete rozhodovat, zda připlatit několik desítek tisíc za výkonnější a na papíře rychlejší verzi, zbystřete.
Rozhodně doporučuji další testovací jízdu právě s uvažovaným silnějším motorem. Můžete totiž zjistit, že jemnost a pružnost slabšího a levnějšího motoru, která se vám při svezení tak líbila, je najednou ta tam. Sice místo ní zrychlíte o 0,2 sekundy rychleji, ale to nemusí být vždycky to nejdůležitější.
