Zdá se, jako by „čisté“ umění samo o sobě neobstálo, nebo spíš jako by tvůrci měli čím dál silnější potřebu spojit výtvarnou část svého projevu s verbální. S příběhem, s osobní analýzou, s kontextem, v němž vzniklo. Dovysvětlují, protože tuší, že jinak by pozorovatel nemusel pochopit, co měl autor na mysli.
Výtvarníci sociologové...
Dvacítka mladých výtvarníků představuje vzorek složený z adeptů teprve se o pozornost veřejnosti ucházejících i z autorů už v podstatě zavedených. Kurátor Tomáš Pospiszyl dal při výběru vystavujících přednost zejména těm, kteří využívají fotografie, video, kresbu a text. Zabývají se ovšem zásadními tématy, jež mladé konec konců vzrušovat mají: zákon o rodině v reálném „použití“ (Gabriela Kontra, Jana Štěpánová), život s postižením zachycený malou digitální kamerou včetně instrukcí ke každodenním činnostem nemocného (Viera Čákanyová), navíc jsou ironičtí i hraví (cyklus kreseb Petry Herodotové je „oslavou lásky a jaderné elektrárny Temelín“)... V podstatě využívají (a nejsou první) sociologických metod a výtvarné dovednosti jim v této službě pomáhají. Jak upozorňuje kurátor bienále, „některá díla vypadají, jako by autoři jejich prostřednictvím vedli deník, jiná připomínají blog nebo další způsoby komunikace éry internetu a sociálních sítí“.
V praxi to znamená, že jedinou autorkou, která se na Bienále mladého umění letos vyjadřuje malovanými obrazy, je Laďa Gažiová. Ani ona však nepracuje tradiční technikou: například nenanáší barvu na plátno štětcem, ale stříká ji přes šablony. I u ní však nejde jen o spontánní tvorbu, ale o koncepci, obsah jejích prací je závažný (sociální vyloučení) a vyznění spíše depresivní.
Velká část výtvarníků se vyjadřuje s vědomím možností a efektu elektronických médií, videoprojekty jsou běžné a technika je základní pomůckou při instalaci, ale nesporně také při vzniku děl. Díky ní sledujeme rozhovory o věcech umění i života, v imaginárních modelech rozpoznáváme stereotypy lidského chování (například animace Viléma Nováka vzniklá na míru schodiště Domu U Kamenného zvonu nahlíží vztahy mezi lidmi a hodnoty, jež z nich navzájem vyplývají). ... a architekti Všem jde o víc než o čistě výtvarný projev. Někteří výtvarníci „fušují“ do řemesla architektům a urbanistům. Video Bez kontroly Jana Pfeiffera si například s nadhledem pohrává s urbanistickým plánováním (stavitel konstruuje fiktivní město se zavázanýma očima - vyváže se tudíž z jakýchkoli pravidel, dá se vést jen intuicí a svou pamětí). Výsledek je svobodný, ale také iracionální. O tom, jak se asi vepíše do duše obyvatel dům, ve kterém žijí, jak vnímání minulosti může ovlivnit identitu člověka, přemýšlí Katarína Hládeková, která oslovila umělce, aby „naplnili“ její imaginární galerii a na základě jejich návrhů vytvořila modely budov... Dominik Lang (sám architekt bienále) ukazuje proces tvorby, předkládá repliku výstavního prostoru - obou podlaží i vystavených děl a „přenesl“ i truhlářskou dílnu, jež výstavu připravovala. Výstavu včera otevřela zvuková performance Johany Švarcové a Jiřího Havlíčka.
***
Bienále mladého umění Zvon 2010 Dům U Kamenného zvonu, Praha Do 3. 19. 2010
