Výstava nabízí i zajímavá biografická fakta: o charakteru rodiny Františka Vláčila - otec právník, legionář, posléze voják z povolání, matka Češka, jež vyrostla v Rusku a do Čech se vrátila v roce 1919 -, o jeho mládí i o počátcích profesionální dráhy svědčí fotografie v první části výstavy. Ctitele výrazného filmaře zaujme jistě i náznak Vláčilovy pracovny či šatny s několika osobními věcmi (baloňák na ramínku) i ukázkami, jež prozrazují režisérovu pečlivou přípravu na každý film. Útržky jeho vyhlášených kreslených scénářů, náčrtky situací, zápisky a fotografie i zcela intimního rázu v závěru expozice.
Vláčil byl neobyčejně invenční tvůrce, ale také křehký, zranitelný a nejednoduchý člověk, jenž bojoval s mnoha nástrahami, objektivními i subjektivními. Včetně nepřízně režimu, který mu znepříjemňoval či znemožňoval práci, či třeba alkoholu, k němuž se utíkal. Výmluvné jsou poznámky, pocity a verše, které si ve chvílích tvůrčích nebo životních krizí zaznamenal: „Jsou noci kdy mrtví umřou znova / Takové noci kdy vplouvají zpátky / všechna krásná slova / a není dobro je jen zle / a slavík lituje že selhal / na hrdle.
