Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Vždycky mi vyjde podivínský hybrid

Česko

  10:55
PRAHA - Zpěvák Mike Patton (39) byl deset let hlasem kapely Faith No More, v první polovině 90. let stejně oblíbené jako Mettalica či Guns'n'Roses. Přestože Faith No More patřili k nejinvenčnějším ve svém žánru, již v době stadionové slávy byla neúnavnému Pattonovi škatulka rockového zpěváka malá.

Zkoumal hranice vokálního vyjádření, experimentoval s vlastním hlasem, zvukem i volbou hudebních společníků. Patřila k nim zpěvačka Björk, italský operní orchestr i metalová Sepultura. Naposledy přišel s albem Peeping Tom, které označuje za „vlastní verzí pop-music“. Podivuhodnou desku, na níž se například něžná Norah Jonesová mění v přisprostlou dračici, vydal na vlastní značce Ipecac. S ní je dnes spojován nejčastěji - jako příklad vydavatele pro nové tisíciletí.

LN Peeping Tom je původně hororový film z 60. let. Je to ale dobrý název pro popovou kapelu?

 Ten film se mi vždycky líbil, ale není to horor. Spíš bych ho nazval elegantním thrillerem. V zásadě se mezi filmem a mou kapelou nedá najít žádná přímá spojitost kromě názvu, image a některých dialogů, které se mi ve filmu líbí. To spojení dává muzice tajemnost.

LN Autoři komplikovanější hudby mají sklon popovou jednoduchost podceňovat. Přezíravost tohoto druhu se vám vyhnula?

 Určitě, i když se hlídám, abych písničky nepřeplácal. Většinou nepíšu moc jednoduchou muziku, ačkoliv Peeping Tom je podle mě přímočará a odlehčená deska. S popovou muzikou, která má široké publikum, je snadno rozpoznatelná a zůstane vám v hlavě, jsem vyrůstal. Může to být cokoliv - od world music přes jazz, existuje v ní spousta prostoru ke hře. Proto v tomhle světě jednou nohou zůstávám a myslím, že to je nějakým podivným způsobem slyšet skoro ve všem, co dělám.

LN Kdybyste měl uvést příklad nejdokonalejší popové písničky všech dob...

 ... řekl bych, že žádnou nejoblíbenější popovou skladbu všech dob nemám. Spíš vám můžu říct, jaká se mi líbí zrovna teď. Písnička Herculean od nové kapely Damona Albarna z Blur, The Good, The Bad And The Queen. To je fakticky krásná věc, taneční, svěží, zároveň trochu temná a chytlavá. Ale příští týden to zas může být něco jiného.

LN Albarnův bývalý spolupracovník z Gorillaz, Dan The Automator, je také jedním z hostů na vaší desce - skladby si o ně řekly, nebo jste měl už na začátku na mysli někoho konkrétního?

 Od obojího trochu. Od začátku jsem věděl, že se na desce bude podílet pár blízkých přátel. Pokaždé, když začínám nový projekt, mám kolem sebe několik lidí, kteří fungují jako jistota, kdyby se všechno začalo sypat. Tentokrát to byli Dan The Automator a Rahzel. Většina ostatních byli noví známí, anebo jsem s nimi doposud nespolupracoval. Ty jsem vybral podle toho, co písnička potřebovala, nic jiného v tom nebylo.

LN Největší pozornost vzbudila skladba s prostořekou Norah Jonesovou. Chtěl jste ji vidět v jiné roli?

 Abych byl upřímný, podle mě má skvělý hlas, ale její muziku moc neposlouchám. V zásadě jsem pro tuhle písničku potřeboval nějakou exotickou, jak říkáte, „roli“. Začal jsem tedy přemýšlet o tom, jaká zpěvačka je nejvzdálenější od toho, co dělám obvykle. Výsledek působí snově, nepravděpodobně, člověk má radost, že se to povedlo. Norah byla skvělá, nadšená, příjemně se s ní spolupracuje. O spoustě umělců na její úrovni se něco takového říct nedá. Je vzácné, když je někdo takhle úspěšný a pořád si dělá to, co chce. Což o ní, podle mě, platí.

LN Když hovoříme o slávě - na jejím vrcholu jste kdysi rozpustili kapelu Faith No More. Shodli jste se na tom jako celá kapela?

 Vlastně ano. Někdo to nadnesl, podívali jsme se jeden na druhého a řekli jsme si, že nejspíš přišel ten pravý čas. Udělali jsme jednoduché a vlastně harmonické rozhodnutí. Byli jsme unavení a ty nejlepší nápady už byly za námi. Je to těžké vysvětlit, ale v takové chvíli to funguje trochu jako zemská přitažlivost. Můžete zavřít oči, ale stejně cítíte, že se vezete z kopce.

LN Spolupracoval jste potom i s newyorským vydavatelstvím „radikální židovské hudby“ Tzadik. Jak takové spojení vzniklo?

 To vyplynulo z mého vztahu k jeho hlavní postavě, Johnu Zornovi. Potkali jsme se před nějakými patnácti dvaceti lety a od té doby spolupracujeme. Hrál na mých deskách, já na jeho. Myslím, že ve mně určité věci probudil, považuju ho za svého učitele. A zároveň je to dobrý kamarád. Už v začátku mě podporoval v tom, abych experimentoval, zkoušel nové věci.

LN Kdo vás sleduje, má dojem, že se mu to povedlo. Zpíval jste v italské opeře i na hiphopových deskách. Je za tím zvědavost nebo potřeba se vyvíjet?

 Obojí. Musíte si uchovat zájem o to, co děláte. Pokud se navíc uměním živíte, musíte se učit za pochodu, nemůžete se ve škole nechat zapsat třeba na kurzy korejského zpěvu. To raději nahraju desku s vlastní verzí toho zpěvu a budu se mu snažit přiblížit. Uvědomuju si, že z toho stejně vždycky vyjde podivínský hybrid. Což mi nevadí, tedy alespoň prozatím.

LN Kromě toho šéfujete hudebnímu vydavatelství Ipecac, dnes jednomu z nejrespektovanějších mezi posluchači i umělci - u těch i proto, jak poctivě je platíte. Jak se vám daří v době stahování z internetu nezbankrotovat?

 To je ta nejjednodušší věc na světě, žádné kosmické inženýrství. Je smutný stav věcí, když vydavatelství, které dobře funguje, chová se slušně k umělcům a platí je včas, prostě realistický podnikatelský model, vypadá jako něco neobvyklého. Jako anomálie, ačkoliv by to tak nemělo být. Smlouvy, které uzavíráme s umělci, stejně jako způsob, jakým vydavatelství vedeme, jsou co nejjednodušší, náš přístup je velmi domácký. Nenabízíme moc peněz na ruku při podpisu smlouvy, ale druhá strana té mince je, že u nás umělci nahrají desku rychle a my ji také rychle vydáme.

LN Jaká máte jako vydavatel očekávání?

 Podíváme se na určitý projekt a řekneme si, že se ho prodá pár tisíc kusů. Máme umírněný odhad. V hudebním průmyslu existuje falešná představa, že všechno musí být větší než ve skutečnosti. Vydáváme zábavné, tvořivé desky, ale nežijeme v sebeklamu o vlastní velkoleposti. Chápeme, že osloví jen určitou část posluchačstva a nebude to trhák na žebříčku Billboardu. Tak to prostě je a tak je to v pořádku, i tak můžeme dobře existovat a naši umělci se mohou rozvíjet.

LN V čem je pro vás jako úspěšného vydavatele největší uspokojení - podobá se vyhrané sázce na outsidera při dostizích?

 Ne, tak to moc není. Mám radost, když v ruce držím konečný výsledek a připomenu si, co bylo všechno třeba udělat, abychom ho dosáhli. Anebo když si vzpomenu, jak moc jsem vždycky chtěl pracovat například se švýcarskou kapelou Young Gods. Dvacet let je obdivuju a teď jim vydáváme desky. O všech umělcích na naší značce můžu říct, že je to hudba, kterou poslouchám a jsem hrdý, že ji mohu „vyplivnout“ do světa.

LN Úspěšné nezávislé firmy, jako je ta vaše, většinou končí jako součást velkých vydavatelství. Jak se k jejich nabídkám stavíte?

 Dostali jsme několik podivných nabídek a uvědomujeme si, že kdybychom na nějakou takovou zareagovali, nakonec by se to vymstilo úplně všem. Naše vydavatelství se vlastně vede samo, kolem nás je tolik zajímavé muziky, že ji ani všechnu nemůžeme vydat. Neříkám, že je to snadné, je to každodenní zápas, ale my nepodnikáme proto, abychom... Víte, pro většinu firem je představa, že je koupí nějaká větší firma, právem považována za úspěch. Kdybychom, řekněme, prodávali software a koupil nás Microsoft, asi bychom byli rádi. Jenomže to, co prodáváme, nejsou monitory k počítačům. Je to umění a jsme naprosto spokojeni s tím, kde jsme. Kouzlo vydavatelství, jakým jsme my, je, že umělci svoje nahrávky vlastní a mají nad nimi od začátku do konce úplnou kontrolu. Jak jejich deska vypadá, jak zní, jak je dlouhá. Ve chvíli, kdy se toho vzdáte, tak klidně můžete raději vydávat u velké firmy.

LN Hudbu dnes prodávají hlavně klipy, jaký je váš názor na stále větší roli obrazu?

 Nevím. Pokud bychom se bavili o mega-pop kultuře, tedy věcech, které vidíte v televizi, je to svět tak odlehlý od toho, co děláme, že si o tom těžko můžu něco myslet. Ale když se odvážím tipovat, řekl bych, že lidi jsou pořád línější a línější, nechtějí vstát ze židle. Než by si šli koupit desku, raději si ji stáhnou. Nechtějí věnovat čas poslechu písničky, raději se nejprve podívají, jak vypadá. Obrazový vjem je daleko uspokojivější než zvukový. Ale to jen tipuju, na našem labelu není moc kapel, co točí videa. Je to vyhazování peněz, stejně je nikde nebudou vysílat.

LN Jaké nové desky teď Ipecac vydává?

 Právě vychází nové album kapele Hella, což je progresivní rock, tedy v dobrém slova smyslu, zároveň zní svěže. Taky vychází deska kapely Dälek z New Jersey, hlučný agresivní a zajímavý hiphop. Nevím o nikom, kdo by dělal něco alespoň zdánlivě podobného.

LN Biografie říkají, že vaším koníčkem je sbírka sadomasochistických masek. Přemýšlel jste o tom, co vás na nich přitahuje?

 To nevím, se svým analytikem jsem se o tom ještě neradil... Ale vážně: Líbí se mi... Nejtěžší otázka pro kohokoliv je zeptat se: Proč máte rád to, co máte rád? Prostě mě vždycky zajímaly. Existuje tolik rozdílných stylů a způsobů, jak si zakrýt tvář, to mě vždycky fascinovalo. Každá kultura k tomu má svůj vlastní přístup.

LN Je pro vás postava jako Peeping Tom jednou z vašich masek?

 Každá z mých kapel je tak trochu převlek. Proto se také nejmenují po mně. Každé album je pro mě něco jako náhradní vesmír, každá kapela má svůj systém pravidel a parametrů, ve kterých se mohu pohybovat. Jazyk, kterým mohu mluvit. Nechci přecházet jejich hranice, rád ty světy držím oddělené. Pomáhá mi to udržovat umělecké smysly při životě. Jiní rádi míchají věci v jednom velkém kotli, já potřebuju rozdílné projekty či, jestli chcete, rozdílné převleky, abych si o hudbu udržel zájem.

Autor: