* Čtyřicet let se pohybujete ve světě modelingu. Platí tam nějaké univerzální pravidlo?
Jo. Že člověk musí být vysoký, a to čím dál víc. Dřív taky všechny modelky musely být perfektní. Neměly kruhy pod očima, nemusel jsem jim zvětšovat pusu ani zmenšovat zadek, žádnou nikdy nebolela hlava, proto jich taky bylo jen top ten. A když přišla modelka a měla zrovna beďara – to mladý mají a je to super, já už neměl beďara dvacet let – art direktor hned: „Jéžišmarjá, amóre, co se ti to stalo?“ A dal jí vizitku, aby zavolala, až jí bude lépe. Asi jako kdyby měla AIDS. Já tenkrát dělal vizážistu, tak tam běžím: „To přece zapatláme, ne?“ – „A proč bychom tady něco patlali, když je tu devět tisíc holek bez beďara?“ Dneska, zřejmě tou digitalizací, je to už jedno. Návrhář zavolá agentuře v Paříži, že chce osmdesát holek velikosti 34. V modelingu se člověk stal produktem.
* Nikdo ale přece není dokonalý. Nebo jste se setkal s perfektní krásou?
Paulina Porizkova byla úplně perfektní. Jenže ona si myslela, že vadu má, že nemá kulatý zadek. Takže když pózovala, vždycky stála na jedné noze, takhle... (předvádí to) Většinou lidi, kteří si myslí, že jsou perfektní, tak ti právě nejsou. (odmítne mléko do kávy, pak si vzpomene, že ho vlastně chce) To ještě nic není, minulý týden jsem nemoh’ najít boty. Už jsem myslel, že taky odjely do jiné dimenze. A večer jdu do ledničky pro mlíko – a tam boty! Až pak jsem si vzpomněl, že jsem přišel domů s nákupem, padal sníh, zvonil telefon, a jak jsem dával nákup do lednice, zul jsem se a boty tam dal taky. To se holkám nestane, ty můžou dělat několik věcí najednou. Chlapi ne. Lincoln třeba říkal, že nemůže současně žvejkat a chodit.
* Nevrátíme se k modelkám?
A jo. Oni dneska přijdou klienti do agentury jak do supermarketu: „Vy nemáte žádnou černou modelku?“ Já říkám: „Ne. Ale vím, kde ji maj’. V Londýně nebo v New Yorku.“ Krásnou černošku v bikinách, jak klečí před ferrari, mají rádi chlapi v pánským magazínu. Ale když žena kupuje časopis, chtěla by vypadat jako ta holka na obálce. Taky když jsem ještě dělal v módním časopise, museli jsme mít z dvanácti titulek ročně devět blondýnek, dvě brunetky a jednu zrzku. Černošku nikdy, to nám hned volali z Paříže.
* Co mají vlastně supermodelky jako Claudia Schiffer nebo Naomi Campbell navíc?
Nevím. Říká se tomu aura, charisma. Když vejdou, přijde s nimi to wow! A funguje to úplně od začátku. Víte, modelka sice musí mít parametry, ale nakonec si stejně vybírá klient. Na casting přijde osm set holek. Vejde první, metr osmdesát, má všechny míry, je mladá a mohla by být super. Ale vstoupí (předvádí znuděnou krásku) s tím bookem v ruce, děsně unavená: „Hi.“ (otráveně) A klient s fotografem (nadšeně): „Good morning, baby, how are you? What’s your name?“ – „Sandrááá.“ – „How tall are you?“ – „Seventeen?“ – „No, how tall are you?“ – „Co řiká?“ Teď jí někdo napoví: „Hele, jak seš vysoká...“ – „ One hundred eighty? Nebo seventy?“ A s tímhle máš jít fotit na nějaký trip do Maroka? A pak přijde holka, má o pět centimetrů míň a je o deset let starší. A už přede dveřmi dělá takhle... (nadhazuje si pomyslnou podprsenku) Hned spustí: „Hi, my name is Andrea! I am Miss Slovakia, I am an actress, I am a singer, I am everything – and what’s your name?“ A teď tam ty dudy na toho klienta natlačí. (tulí se ke mně) Sedne si, hned si zase přesedne jinam, jako v akčním filmu. A ještě si dvakrát přehodí nohu přes nohu jak Sharon Stone. Pak odejde. A ten klient už je tak nadržený, že ani neví, že tam byly nějaké jiné holky. „Nejlepší byla ta Andrea, ne?“ – „Ale všechny ostatní mají metr osmdesát...“ – „No tak ji můžeme udělat, jak leží. Dáme ji na dvoustranu.“ Tahle má to, co ty ostatní nemají. Nebo zase přijde osm set kluků a oni řeknou: „Prvních deset.“ Tak jich jde deset dovnitř, mají se svléct do půl těla. Vezmou si čísla: „Dvojka, šestka zůstane. Ostatním děkujem’.“ A tak to jde celý den. Večer zůstane padesát kluků, jeden po druhém se představují. „Hi. My name is John.“ – „Co děláš? A odkud jsi? Co studuješ? Jak dlouho děláš modeling? A máš rád fotbal?“ – „Nene, fotbal nemám rád. Hraju tenis.“ A ten kluk, aniž o tom ví, když řek’, že nemá rád fotbal, tak v tu chvíli tu práci ztratil. Protože všech těch padesát kluků je perfektních. Ale ty s tím jedním pojedeš na čtrnáct dní třeba do pouště. Takže by měl mít rád to, co má rád ten klient, nefotí se čtyřiadvacet hodin denně. Proto Američani na všechno říkají yes. Když se tě zeptají, jestli jezdíš na motorce, musíš říct ano. A když tě vyberou, do dvou dnů se to musíš naučit.
* Modeling je továrna na sny. Nezcyničtí člověk po čase? Nemá pocit, že celý svět je klam?
Myslím, že ne. I když... jo, měl jsem na začátku, když mi bylo dvacet, období, kdy jsem se málem ufetoval k smrti. Ono to není lehké. Přijedeš do Ameriky z Nových Zámků a děláš nejdřív ve sklárně, pak myješ nádobí, pak lidem hlavy. A nakonec se ocitneš v agentuře. Oni ti dají pocítit, kdo jsi, přesně jako ve filmu Ďábel nosí Pradu. Občas vezmou někoho, kdo toho moc neumí, a zkouší, kolik vydrží. Třeba řekli: „Tak dneska děláme všechny holky a` la Maria Callas, Medea, Mexico City, 1947, třetí jednání.“ A já nevěděl, kdo to je Maria Callas, co to je Medea a v roce ‘47 jsem ještě ani nebyl na světě. Tak jsem šel domů a brečel. Ale paní, u které jsem bydlel, chtěla vědět, co přesně mi řekli. „No jak prej můžu chtít dělat v americkým Bazaaru, když nevím, kdo je Maria Callas? Tak až to budu vědět, ať zavolám.“ – „No to je super, tak jedem’ do knihkupectví a kouknem’, jaký účes měla ta Callas!“ A zjistili jsme, že normální drdol! Dneska už ale vím, proč rovnou neřekli drdol – protože drdol se říkalo u nás na Slovensku, ale ty nemůžeš říct topmodelce, že jí uděláš drdol. Tak jsem zavolal do agentury, že už to vím, a oni, ať teda přijdu. Jenže další den řekli: „Dnes budem’ dělat deset holek jako Rita Hayworthová v Gildě.“ Tak jsem šel zase domů. Takhle jsem chodil domů asi dva roky. Musíš vědět spoustu věcí, nejenom o módě. Například když chtěli někoho rozzuřenýho, tak řekli, že to bude, jako když Chruščov mlátil na zasedání OSN botou do stolu. Dělal jsem nějaký čas s fotografem Horstem, bylo mu devadesát a já se na něj koukal jako na starýho prďolu, kterej už nemůže spát, takže musíme všichni vstávat ve čtyři – a my chvíli předtím přišli z diskotéky. A jednou se mě zeptal: „Odkud vy jste, že mluvíte tak divně?“ – „Czechoslovakia.“ – „Jo? No já jsem říkal tomu Trumanovi, ať nedává Česko Rusům. Já tam pořád mám barák.“ Já byl v šoku: Kdo ten člověk je? Nějaký fotograf může mluvit s Trumanem? A moje bytná povídá: „Jo, to je pan Horst, on dělal ty slavné fotky s Gretou Garbo.“ Tak jsem mu druhý den řek’, že ty fotky znám. A on: „Jo? No to byla krásná doba, když Coco Chanel oblékla ženské jako chlapy, Dalí k tomu dělal kulisy a Hemingway o tom psal do Bazaaru...“ To všechno ale je v těch fotkách dodnes vylisovaný.
* Fotil jste velké hvězdy jako Ornellu Muti, Jacqueline Bisset, Michaela Douglase... O čem fotograf s takovými lidmi mluví?
S nimi se nemluví. Speciálně když jsme fotili Ornellu Muti, tak mi řekli, ať na ni vůbec nemluvím. Přijeli z Vídně, byl s ní kadeřník, maskér, ten, co ji obléká, spousta dalších lidí... Já bych ale řek’, že ty hvězdy jsou normální, tu hradbu dělají právě ty lidi kolem. Přivítáte se, ona jde do maskérny, já udělám světla a pak čekám a kouřím. A když její manažerka řekne „Ornella is ready“, všechno zapneš, protože dokud není všechno připraveno, nevyjde. Pak vyjde a udělá pozici. Kadeřník jí ještě natupíroval vlasy, ale když se otočil, rychle hodila hlavou dopředu a zpátky, aby to neviděl. A jak to udělala, trochu vlasů jí spadlo do čela. Jdu k ní, že jí to opravím, a ona mi anglicky šeptá: „Mám hlad.“ Teď co jsem měl dělat, když jsem měl zakázáno s ní mluvit? Na stole byly sendviče, to musí vždycky být. „Myslíte, že bych si mohla vzít jeden sendvič? Jinak omdlím.“ Ale jakmile jsem řek’, že jo, vstala a začala křičet: „Anna bella, maledizione, fotógrafo řek’, že můžu jíst, a vy jste mi dva dny nedali najíst, abych byla na fotkách hubená!“ A šla a všechny ty sendviče snědla. „Já jsem nejkrásnější babička na světě, ale není mi šestnáct a taky se potřebuju najíst.“ Když jsme skončili, zeptal jsem se – jak je člověk vytrénovaný, že furt musí lidem ukazovat, co napsal nebo jak to vyfotil – kam mám donést náhledy. Ornella se na mě podívala: „Vy jste fotograf. Vyberte, co se líbí vám. A snažte se to vybrat dobře, protože celý svět ví, že jsem nádherná. Když vyberete špatnou fotku, budou si myslet, že nejste dobrý fotograf.“
* Znal jste i Andyho Warhola?
Potkali jsme se dvakrát, jednou v jeho studiu Factory na Čtrnáctý ulici, bylo to ale už po tom atentátu, kdy ho postřelila Valerie Solanasová. Já si o něm tenkrát myslel, že je z Československa, ale on byl Čechoslovák asi jako já Greta Garbo. Myslím, že se za to dokonce trochu styděl, teprve po jeho smrti vyšlo najevo, že tu svou „máminu“ schovával někde na uptownu, aby ji nikdo neviděl, ona i v Americe pořád nosila šátek. On chtěl být Američan, proto celý život fotil ty coca-coly a hamburgery. Měl tu zvláštnost, že nikdy nemluvil přímo k vám, vždycky přes svého asistenta: „Co říká?“ A asistent zase řekl: „Andy se ptá, odkud jste.“ – „Z Československa.“ A Warhol jen: „Piatnica.“ – „Cože?“ – „Piatnica, you understand, piatnica?“ My měli ve škole ruštinu: „Friday?“ – „Yes!“ To bylo jediné slovo, co uměl. Jo a pak jsme se ještě jednou potkali ve slavném newyorském klubu Studio 54, na záchodě. Dlouho jsem se pak chlubil, že jsem čural vedle Andyho Warhola.
* Legendární Studio 54 později zavřeli hlavně kvůli drogám. Jak je to s nimi v modelingu?
Aby člověk začal brát drogy, na to nemusí do modelingu, stačí zajít na Jungmannovo náměstí. Pravda je, že tady jsem to ještě v modelingu nezažil. Hlavně tady není proč brát, protože se tu nic neděje. Taky už je jiná doba. Když jsem byl mladej, byli zfetovaný všichni a každou chvíli byla nějaká trendy droga. Do Studia 54 chodili všichni slavní, Liza Minnelli, Mick Jagger, Yoko Ono, taky politici, Henry Kissinger třeba, a všichni tenkrát šňupali, koks stál sto padesát dolarů za gram. Tomu se říkalo rich man’s high. Pak bylo poor man’s high, to bylo to, co šlo koupit v lékárně, nějaký fenmetrazin. S kokainem je ale ten průšvih, že v něm můžeš lehce ušňupat všechny svoje peníze, protože šňupneš, trvá to sekundu a hned to odejde. Tak si vezmeš pilulku, po který jsi ještě šestnáct hodin vyklepanej a schopen umýt šestipatrový barák třikrát nahoru a dolů.
* Modelky fetujou, aby měly energii?
Jo. Protože suprová modelka přijede do Milána, tam je Gucci, Versace, Armani, Calvin Klein, Dolce a Gabbana, Prada a já nevím kdo ještě – a všichni tě zabooknou. Pořád pracuješ, vstáváš ve čtyři, musíš stát na place, když vychází slunce. A furt jsi sama. Skončí show, všichni letí do Paříže, tam začne dalších čtrnáct dní, pak do Londýna, pak do New Yorku a pak do Tokia. A agentura ti pořád říká: „Ještě tuhle práci musíš udělat. Víš, už jsi skoro tam.“ Někdo tu jejich fintu odhalí hned, mně to trvalo dvacet let. A ještě se při tom musíš pořád usmívat, tvoje problémy nikoho nezajímají, ty nemůžeš na place říct, že tě bolí hlava nebo že ti umřel táta. Protože když řekneš, že tě bolí hlava, tak klient dostane strach. On ti platí tři sta tisíc dolarů za tuhle kampaň a tebe teď bolí hlava? Tak to asi nebude dobrý. Ono to ale není tak, že přijedeš do Paříže a hned se ufetuješ. Děláš modeling dva tři roky a už jsi unavená. Tak ti někdo něco nabídne. Teď neříkám, že to dělají všichni. Ale pořád o tom čteš v novinách a myslím, že je to pravda, například že Kate Moss každé dva tři roky jede na odvykací kurz. Znal jsem modelku, co tam taky jezdila. A říkala, že pokaždé v té kalifornské Betty Ford Clinic viděla Spielberga. Oni natočí film, dostanou Oscara, ukoksujou se a pak si jedou na šest měsíců vyměnit krev jak Michael Jackson. Když jsem začínal, všichni chlastali a trendovní tehdy byla ruská vodka Stoličnaja. K tomu kaviár a kokain, s trávou se nikdo netrápil. Ale to nebylo tak, že by si dali koks na sklo a žiletkou hrnuli tu lajnu. Měli zlatou pistoli, do nábojníku se dal koks, takhle se to natáhlo, takže jsi nemusel šňupat někde na záchodě. Střelil sis to elegantně do nosu, utřel si ho a byl happy. A pak to najednou vyšlo z módy a začala letět oxygenová terapie. Každý si hned koupil kyslíkovou masku a jezdil s ní na kole po New Yorku. Pak se spalo v pyramidě, potom byli makrobiotici, vegetariáni, pak se začalo chodit do posilovny...
* Jak jste se dostal k drogám vy?
Už když jsem dělal ve sklárně, bylo mi devatenáct. Ranní a odpolední šichta ještě šla, ale ta od půlnoci... Tak mi dali něco na povzbuzení, ještě ne kokain, něco levného. Když jsem si šňupl, hned mi nikdo nestačil. A na to si zvykneš, začneš to mít furt u sebe – kdyby něco. Pak musíš brát prášky na spaní, nemůžeš spát. Ale po nich jsi ještě celý další den zvadlej, tak si dáš něco na povzbuzení. Moje štěstí bylo, že mám strach z jehly. Jinak bych si určitě pích’ heroin. Takhle jsem bral jen to, co jsem spolkl, vypil nebo šňupl.
* Fotil jste někdy na drogách?
Jo.
* A jaké ty fotky byly?
Dobré. Jenom všechno děláš dýl, nejen při focení. Třeba jsem se oblékal na nějakou akci, začal večer a skončil druhý den odpoledne. Nebo někoho češeš věky, všichni chtěj’ domů, a ty furt češeš. Nevnímáš čas.
* Jak se vám podařilo se z toho dostat?
Pomohli mi kamarádi. Zabalili mě do deky a odvezli na venkov, tam mě zavřeli do sklepa. Osm měsíců jsem spal vedle pračky, než jsem se zklidnil. Hele, když ufetuješ všechny peníze, tak buď začneš krást, nebo přestaneš.
* Jste jeden z mála gayů v Česku, který se tím netají. Česká společnost není moc homofobní, ale aby tu například nějaký politik udělal coming out, to si neumím představit. Jsou Češi srabové?
Ne. Češi jsou ignoranti. Jim to myslím nevadí, pokud to nemají doma, pokud není gay jejich dítě. A jestli je bukvice tvoje dítě? Ať klidně chcípne. Češi se starají jenom o sebe a o své chaty.
* Takže jste tu někdy se svou otevřeností narazil?
Hele, jestli mě někdy diskriminovali v práci, to nevím. Fotograf chodí na castingy jako modelka. A oni ti neřeknou, proč tě nevybrali. Ale za ta léta se naučíš odmítnutí zvládat. Já si vždycky řeknu: „Zk...nej komunista, nemá žádnej vkus.“ Stejně si to říkám, když skončí nějaký vztah. Přece se neoběsím. Tak si řeknu: „Pavlů bude ještě hodně, ale jenom jeden Vano.“
* Je pravda, co jste nedávno tvrdil v jednom týdeníku, totiž že být teplý je dneska in?
To si tam jen tak efektně napsali. In to bude, když už o tom nebudu muset povídat do novin. In jsou heteráci, protože nikoho nezajímají. Když se teď dohadujeme, jestli to je, nebo není in, znamená to, že je to furt problém.
* Taky se říká, že modeling, showbyznys, dokonce i operu ovládají gay mafie.
Nemyslím, že gay mafie je zrovna v těchhle oborech, i když gay mafie samozřejmě existuje, má svůj internet, obchody. Existuje ale i židovská mafie – důvod je ten, že ti lidé byli diskriminovaní. Například Alexander Lieberman koupil Vogue své manželce jako dárek k narozeninám a rozhodl, že v něm budou pracovat jenom židi. V Bazaaru jsou zase samí Italové. V Americe se to bere normálně, že ti lidi drží spolu, asi proto, že do Ameriky nepřišli boháči, ale pronásledovaní a chudí a vytvořili si tyhle komunity. Ty totiž nikdy nevíš, kdy ji budeš potřebovat. Když byl zvolen Reagan prezidentem, řek’, že za jeho vlády nebudou potraty. A druhý den vyšly do ulic čtyři miliony lidí. Pochodovali na Washington, černí, bílí, židi, gayové. Protože když dovolíš, aby nějaký politik rozhodoval o ženském těle, tak zítra přijdou a budou ti chtít tetovat číslo na ruku, protože ztrácíš kreditky.
* Překročil jste šedesátku. Znamená to pro vás něco?
Že jedu do finále. A je trošku smutný, že to jede hodně rychle. V den mých šedesátin jsem si řek’, že musím svou práci uspořádat, a celý rok už dávám dohromady monografii, která vyjde v červnu. Nedávno jsem byl v televizním pořadu u Jana Saudka. A on mi říká: „Mistře, já bych chtěl být ještě tak mladej jako vy.“ – „Prosím vás, mně je jen o dvanáct let míň než vám!“ Ale on řekl: „To je ale hodně velký rozdíl, v některém období života. Stárnutí přijde skokem. Od třiceti do padesáti jsme pořád nějak stejní. Ale mezi šedesáti a sedmdesáti se toho stane tolik, že si to neumíte představit.“
* Změnil se s věkem váš vztah ke světu?
Ano. Víc si všímám detailů. Ne že bych si už nevšímal kluků, kluky mám pořád rád, ale dřív jsem neviděl nic jinýho. A teď už vidím i kytky.
***
Ve světě módy fotil první ligu a luxusních historek má plné kapsy. S Robertem Vanem o pistolce na kokain, Ornelle Muti a kráskách, které „to“ mají v sobě Když jsem dělal vmódním časopise, museli jsme mít z dvanácti titulek ročně devět blondýnek, dvě brunetky a jednu zrzku. Černošku nikdy, to nám hned volali z Paříže.
O autorovi| alena.plavcova@lidovky.cz
