Kdyby mi natrh’ držku třeba tady, bylo by to aspoň frajerský. Ale takhle rypák přesně v půlce, to už taková frajeřina zase nebyla.“ Je to pár týdnů, co Lukáši Langmajerovi jeho pes Bublina málem ukousl nos. Sedmadvacetiletý herec měl před natáčením poslední scény svého filmového debutu Bobule, když mu jeho sedmiletý dobrman špičákem vyřízl jizvu přímo doprostřed obličeje. S psím kousnutím Lukáš Langmajer, o čtrnáct let mladší bratr herce Jiřího Langmajera, ale k lékaři neběžel. Nějakou dobu jizvu stahoval olejem z čajovníku, a když zarostla, nechal si ji zbrousit u plastického chirurga. „Já se na to hlavně vyprd’,“ říká herec – a je fakt, že tenhle „Langoš“ má k pleťovým maskám a solárku dál než langoš ke zdravé výživě.
Na schůzku ve smíchovské kavárně přijde se stylovým rozcuchem, několikadenním strništěm a v tričku s obrovskou zubící se lebkou s motýlkem. Objedná si černý čaj, pochválí servírce zadek a rozpovídá se o tom, jak musel utratit svého věrného „pittbuláka“ (který „měl tak rád lidi, že se mu zvětšilo srdíčko, aby se mu do něj všichni vešli“). Chtěl si tedy pořídit rottweilera (který by se jmenoval Pucek nebo Traktůrek), ale v útulku nakonec našel dobrmana jménem Bubák – a protože se dobrmanů vždycky bál, pořídil si ho. A začal mu říkat Bublino. „Nejdřív psa pošlu do základního výcviku,“ říká Langmajer, „a pak ho rozmazlim.“
Životní milníky
Ve filmu Bobule hraje filmový debutant podvodníka, který nemá problém se sváděním žen ani s přemýšlením o tom, zda ho pak neodpráskne jejich manžel. „Mně ta role sedla,“ říká herec, „protože s ženskejma mi to taky jde. Ve skutečnosti bych ale určitě víc přemýšlel nad tím, jak to udělat, aby se to ten manžel nedozvěděl. Je ale fakt, že já přemejšlim zbytečně moc.“
Celé Lukášovo pravé předloktí pokrývá piktogramické tetování. Dvanáct kuliček různých velikostí, poskládaných v řadě za sebou, na něm porůznu propojuje několik řetízků, spletených do oblouků. „Našel jsem to asi před deseti lety v takový knížečce, kterou si vyrobil můj kamarád. On je ufolog. A v tý knížečce měl obrazce, co nechali v obilí mimozemšťani.“ Tetováž z plzeňského tetovacího studia ještě není hotová, pořád jsou na ní vidět tahy jehlou. „Nevim, co nám tim vlastně ufoni chtěli říct, když to prskli v Anglii do obilí, ale tohle je náhodou taky základní vzorec DNA a pro mě to znamená životní cestu.“
K tetování, piercingům a dalším „úletům“ měl Lukáš Langmajer vztah vždycky. Na pár let starých fotografiích, které našel doma v krabici, má ještě pět náušnic a rudý motorkářský plnovous. Pod klíční kostí má jedno menší tetování, panáčka, který mu připomíná jistý rok života, a plánuje si kůži pokreslit ještě dvěma dalšími. „Hrál jsem alternativní divadlo, tak jsem chtěl prostě vypadat strašně alternativně. Jenom ty náušnice musely s víc prací ustoupit, to jsem si už teda uvědomil, že je to opravdu krávovina, a tak jsem sundal i číro.“
V kuličkách, které tvoří osu abstraktního obrazce na jeho předloktí, vidí Lukáš životní milníky. „To jsou ty body, který jsou v životě zásadní. A člověk se k nim musí vždycky dostat nějakou cestou přes ty další milníky, třeba přes ty menší – a to jsou ty dráhy tady kolem.“ Ve kterém z bodů se nachází zrovna teď, netuší. Ví jenom, že to nějak začalo a nějak to skončí. „Tady v těch žilách přímo pod tim ten život ještě pořád koluje,“ říká.
Sebestřednej bastard
Jisté je zatím to, že úplně prvním životním milníkem pro něj byl dramatický kroužek v Plzni, kde vyrostl. Někdy v patnácti letech si ve zdejším divadle zahrál „čerta haramáře, čerta svačináře“ a o jeho životní profesi bylo rozhodnuto. „Byla tam nádherná princezna, krásná holka, takový to nedostupný zboží,“ vzpomíná dnes. „Dneska by teda byla možná ráda.“
Jeho bratr už byl známý herec, otec neměl coby muzikant uměleckou duši o moc menší – jen maminka, pracující jako účetní, držela muže v rodině aspoň trochu při zemi. „Proč divadlo? Asi je to tím, že já nic neumim,“ říká Langmajer. „Neumim počítat, blbě se učim, manuálně, no to už je úplně v prdeli, tak prostě musím hrát.“ Hereckou školu ale Lukáš Langmajer žádnou nemá. A nemyslí si, že by mu k něčemu byla. „Když slyšim, co se učí na DAMU, nebo vidim holky, co přijdou z konzervatoře, tak ony samozřejmě vědí, jak se pohnout, znaj kroky a umí na něco třeba hrát nebo pískat, ale je to, jak když na to pódium pustíte nafukovacího panáka – nic v nich není.“ Langmajer totiž nevěří, že se člověk může naučit být hercem. „To se musíte narodit,“ řekne a prořízne kavárenskou letargii smíchem, připomínajícím nastartovanou cirkulárku. „Jako já!“
Lukáš Langmajer o sobě nemá pochybnosti. „Já jsem takovej sebestřednej bastard,“ přiznává. „A jak si furt ve všem věřim, že jsem dokonalej, tak proto jsem asi dostal tu chandru nedávno.“ Možná je to jeden z těch milníků, které má vytetované na předloktí. „Možná je to jenom můj prudérskej pocit, možná jsem málo vytíženej, ale když jsem teď kolem sebe v divadle viděl lidi, co kdyby tam dali píchačky, tak tam prostě choděj od do a úplně kašlou na to, co vlastně hrajou, tak mi to najednou začalo strašně vadit.“
Proto se svého času oddělil od spolku surrealistického divadla poezie, který ho v určitém směru formoval („Bylo to v podstatě takové poetické mrdání po jevišti,“ nabízí vlastní definici), proto se rozhádal i na domovské scéně divadla v Plzni („Možná jsem jenom prudil, ale já mám potřebu ty věci pořád zdokonalovat, ne si v tom jenom tak sedět“), proto si nedávno prošel menší hodnotovou krizí i v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v němž je nyní nejvíc k vidění. „Já si prostě strašně vážim toho, že dostávám zaplaceno za to, co mě baví, a chci to i po svým okolí,“ říká. „Nikdy to nesmí bejt práce, pořád to musí být povolání.“ Jako práci Langmajer ostatně nebral ani svou účast na natáčení filmových Bobulí. „Já vlastně vůbec netušim, kdy se to točilo,“ drbe se pod bradou. „Já byl většinu času tak strašně nacamranej, že mám pocit, že se tam fakt jenom chlastalo.“ Opilec je ale dnes Langmajer už jenom kvartální – od té doby, co podepsal revers, na který ho před nějakými sedmi lety pustili z protialkoholní léčebny (do níž se nechal na měsíc dobrovolně zavřít), už nehledá v alkoholu řešení svých problémů. „Už se prostě jenom rád vožeru,“ říká.
V současné době hraje v divadelní hře Kdo chytá v žitě, v níž začíná jako patnáctiletý spratek a končí tím, že by chtěl vlastně už jenom stát blízko útesu a chytat tam děti, které si hrají v poli, aby nespadly. Málokterá role mu kdy byla bližší než tahle. „Vždycky, když to skončí, mi nakonec dojde, že jsem to zase nehrál,“ říká herec. „Stát u toho útesu a chytat ty děti... to je ta myšlenka, se kterou z toho jeviště poslední dobou odcházim.“
