Nemáme u nás mnoho scén, jež bychom s takovým oprávněním mohli nazvat generačními, jakou je holešovická La Fabrika a v ní „novocirkusová“ skupina, marketingově chytře nazvaná dle svého úspěšného představení Cirk La Putyka. Málokde jinde lze zažít takovou míru spontánní energie, vysílané z hlediště na scénu, i absolutně nekritického ztotožnění -náctiletého publika s jevištními idoly. To se týká jak La Putyky, tak třeba (podle mne nepovedeného) Kultovního představení hudební sekce skupiny a samozřejmě i dlouho dopředu vyprodaných repríz Up End Down.
Nebe nad Prahou?
Samotné téma „vzletů“ a „pádů“ by bylo u každé artistické produkce, postavené na trampolínovém či jiném skákání, čirou banalitou. Důležitější je mezislůvko, nikoli „and“, nýbrž „end“. Blízkost konce, smrti je tou přidanou hodnotou, jež odlišuje toto představení od podobně virtuózního sledu čísel v La Putyce. Inscenace, jež vlastně smrtí na křižovatce uprostřed lhostejného davu začíná, je bilancí života stárnoucího člověka (herecky vyzrálý, chaplinovsky smutný Rostislav Novák st.), který si nese v kufru své jediné bohatství – vzpomínky. Ty mu pomáhá oživovat anděl (Vojtěch Fülep). Je to anděl smolař, zapomene si doma křídla, ale oživit vzpomínky naštěstí umí.
Tou nejhezčí – jež pamětníkům připomene Hrubínovu Romanci pro křídlovku – je vzpomínka na první pubertální lásku: je znázorněna pomocí zdvojených těl vytvářejících olbřímí marionety. Oba aktéři tančí slovy i pohyby milostný dialog na ramenou jiných herců a jejich tanec pak přejde na tanec na zemi, který už absolvuje jen snící Novák starší. Kromě obdivu z herecké techniky scéna přináší (v tomto představení jinak velmi vzácný) humor i poezii. Působivé jsou i tzv, „šály“ – to když se půvabná trampolinistka Tereza Toběrná vznáší vysoko nad zemí (vzlety), roluje sebevražedně dolů (pády) a pár centimetrů nad zemí se zázrakem zastaví, nebo scéna zrození – akrobatka se před zraky diváků vylíhne z visuté larvy (viděl jsem ovšem už před rokem přesně totéž u malovického Continua). Působivé jsou i finální skoky na speciální cirkusové houpačce, pracující na principu rovnováhy i solidarity: aby se jeden mohl vznést do výšky, musí o to víc zapracovat druhý na opačné straně.
Jenže tady přichází první velké „ale“. Snad až na působivý konec, kdy si na houpačku stoupne hlavní hrdina (pouze však rozpaží ruce k vzletu a následuje tma), všechny ty atrakce, emotivně znásobené na místě vytvářenou hudbou tria Dyk + Prachař + Maxián, nemají s hlavním tématem mnoho společného. Totéž platí i o bojovém umění mistra wu-shu, televizního showmana Petra Horníčka. Čísla sklidí zasloužený potlesk, ale že by jakkoli rozvíjela existenciální „příběh člověka, který se ocitl na křižovatce mezi narozením a smrtí, mezi nebem a zemí“ – jak vesměs recenzenti bez uzardění opisují věty z programu, o tom mám vážné pochybnosti. Stále stereotypnější protagonistovy výkřiky typu „to přece není možné“ nemohou zastřít slabinu chabého scénáře a jeho oslích můstků. A tak nakonec své inspiraci, Wendersovu Nebi nad Berlínem s jeho brilantními filozofickými dialogy, zůstalo toto „nebe nad Prahou“ hodně dlužno.
Úvody trapné i zbytné Problémem je už tradičně úvod. Tentokrát sice nejsme vyzýváni k bzdění do zásoby (Kultovní představení), jsme pouze obuti do návleků (což chápu), a po stejně dlouhém jako nevtipném úvodu hostinského z Putyky jsme vpuštěni do sálu, kde zhruba pět nekonečných minut nesmíme neznámo proč usednout do sedadel. Rozpačitě postáváme, sledujeme mumraj v hledišti, o němž je nám jasné jen jedno: kdyby tu nebyl, nic by se nestalo. Tyhle momenty zbytečně v někom, kdo „není z party“, navozují pocit vetřelce, jenž se omylem ocitl na rozjetém pubertálním mejdanu 8. A, kde se kluci vytahují před holkami, co všechno umí. Scénografie (světelná křižovatka našich uspěchaných životů) je ovšem sama o sobě úžasná, souhra hudby a akrobacie též, ale jinak se ve mně i tentokrát vracel už potřetí pocit onoho večírku, složeného z různorodých etud.
Emfatické řeči o geniální „novocirkusové básni“, jež poráží i ve světě slavný francouzský nový cirkus a nechává předchozí produkce o „několik světelných let za sebou“ (portál iDNES), svědčí jen o chabé zkušeností anonymního člena fanklubu, vydávajícího se za kritika. Nevím, zda autoři podobných výkřiků někdy v posledních letech viděli Continuo, česko-francouzskou Boudu či Obludárium bratří Formanů (asi ne, jinak by nemluvili o prvenství), ale pro mne zůstávají tato představení zatím nepřekonaná: jakkoli se tu neskáče tak vysoko jako v La Putyce, skáče se o to výše v autorské invenci i dramaturgické stavbě příběhů. A to píšu přesto, že jsem i já bravuře jednotlivých čísel, hraničících s hazardem, rád zatleskal (už z radosti, že se aktérům nic nestalo).
***
Rostislav Novák, Alexandr Minajev: Up End Down
Choreografie: Rostislav Novák, Anna Schmidmajerová a kol.
Hudba: Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a Jan Maxián Scéna: Hynek Dřízhal a kol.
Režie: R. Novák a A. Minajev Cirk La Putyka, premiéra 19. 12.
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je teatrolog
