Letos po dvacáté vzpomínáme na Tchien-an-men. Počáteční vážnost a důstojnost protestů v dubnu 1989 záhy vystřídala téměř karnevalová atmosféra nebývalé svobody. Studenti požadující politické reformy, „demokracii“ a „svobodu“ tábořili na náměstí a lidé je chodili navštěvovat, nosili jim jídlo a pití, povídali si s nimi, smáli se a zpívali, fotografovali se. Všichni byli jako proměnění, dokonce i kapsáři prý vyhlásili, že po dobu lidových shromáždění nebudou provozovat svoje řemeslo.
Zpočátku vše vypadalo nadějně, zdálo se, že hlas lidu nelze ignorovat, a nikdo nevěřil, že armáda povolaná do města by mohla zasáhnout „proti vlastním lidem“. Snímek neznámého mladíka, který na silnici proti hotelu Peking zastavil několika gesty tank, se tyto naděje zdál potvrzovat. Pak se ale situace obrátila a nakonec v noci ze třetího na čtvrtého června 1989 armáda zasáhla.
Vojáci násilím rozehnali zbytky demonstrantů a za oběť jim padly stovky, možná tisíce bezbranných lidí. Další tisíce byly zatčeny a téměř stovka někdejších demonstrantů si trest za tehdejší „výtržnictví“ a „kontrarevoluční činnost“ odpykává dodnes.
Světový podnikatel? Číňan Cao Masakr na náměstí Tchien-an-men, který otřásl celým světem, ukončil v Číně období naděje a víry v možnost politické změny totalitního režimu. Po počáteční vlně tvrdých represí, které navozovaly dojem, že Čína se vrací desítky let zpátky do dob na počátku kulturní revoluce, čínské vedení zvolilo kompromis – utužení centralizace politické moci a ideologického dohledu nad veřejným míněním se pokusilo vyvážit tím, že dalo lidem (alespoň některým) možnost vydělávat a utrácet peníze. Čína také otevřela dveře globální ekonomice a postupně se stala dílnou světa i ekonomikou s nejrychleji rostoucím HDP na světě.
Po dvaceti letech se země k nepoznání změnila a tuto změnu snad nejlépe ilustruje skutečnost, že cenu nejlepšího podnikatele světa letos v Monte Carlu získal čínský výrobce automobilových skel Cao Dewang. Podle pravidel soutěže byly oceněny nejen jeho podnikatelské schopnosti a ekonomický úspěch, ale i filantropické smýšlení. V souvislosti s oceněním čínského podnikatele se přirozeně o Tchien-an-menu nehovoří.
To však neznamená, že by se podařilo vzpomínku na jaro 1989 vymazat úplně. Sdružení Matek obětí z náměstí Tchien-an-men zveřejňuje dokumenty o svých zabitých dětech a pravidelně posílá petice s požadavkem, aby vláda veřejně přiznala, co se v červnu 1989 stalo. Když jsem si prohlížela jejich webové stránky (http://www.tiananmenmother. org/), uvědomila jsem si, jak velká se ukazuje být síla tradice navzdory usilovné modernizaci Číny, když jde o smrt blízkých a vzpomínku na ně.
Dokumenty na internetu, v podobném duchu jako to kdysi činily pamětní nápisy ryté do kamene, připomínají jména zabitých, snaží se zachytit a navěky uchovat jedinečné rysy jejich osobnosti i přesně pojmenovat okolnosti, za nichž zemřeli. Podobně shromažďují památku na oběti i další webové stránky, pochopitelně v Číně samé těžko přístupné.
Pravdou je, že těch, kdo vzpomínají na jaro 1989 v Pekingu, je stále méně. V Číně se o těchto událostech, alespoň na veřejnosti, mlčí; oficiální sdělovací prostředky v těchto dnech věnují největší pozornost Mezinárodnímu dni dětí. Cenzura webových stránek je stále důkladnější, mezi jejími posledními oběťmi je blog známého konceptuálního umělce Aj Wej-weje, autora návrhu olympijského stadionu v Pekingu.
Svoboda na vodítku HDP Počet lidí, kteří si připomínají Tchien-an-men, však ubývá i mimo Čínu. V Hongkongu se v neděli sešlo k uctění památky obětí masakru pouhých pět tisíc lidí – mnohem méně proti sedmdesáti tisícům před deseti lety a jen hrstka ve srovnání s jedním milionem v roce 1989. Ostatně zůstává otázkou, zda by čínský podnikatel – při vší úctě k jeho výjimečným schopnostem i osobnímu profilu – mohl dostat cenu v Monte Carlu, kdyby ti, kdo ji udělují, vzpomínali na Tchien-an-men.
Navenek to vypadá, že naivní idealismus dožadující se svobody a demokracie celkem oprávněně vystřídal úspěšný ekonomický pragmatismus. Události z doby před dvaceti lety, a zejména smysl tehdejších protestů, však v Číně úplně zapomenuty nejsou a nikdy nemohou být. Poznáte to, když máte příležitost k otevřenému rozhovoru a pocítíte upřímný obdiv, jímž nás Číňané zahrnují za to, že jsme v roce 1989 dokázali něco, co jim se nepodařilo. Skoro je pak člověku stydno, když si pomyslí, jak lehkovážně u nás s demokracií zacházíme. Až budete dnes vzpomínat na Tchien-an-men, nemyslete tolik na totalitní režim v Číně a přemýšlejte víc o tom, jakou cenu má lidská svoboda ve srovnání s růstem HDP.
***
Události z doby před dvaceti lety, a zejména smysl tehdejších protestů, v Číně úplně zapomenuty nejsou a nikdy nemohou být
O autorovi| Olga Lomová, sinoložka, přednáší na FF UK Praha
