Dlouhý pobyt v uzavřeném prostoru a společné prožití riskantních situací bude živnou půdou pro vznik citových pout
Na svou příležitost čekala dlouhých dvacet dva let. Nevzdala se, šla za svým cílem a nyní se jí konečně splnil dávný sen. Pětapadesátiletá Američanka Barbara Morgan zamířila minulý týden na palubě raketoplánu Endeavour k Mezinárodní vesmírné stanici.
Pro cestu do kosmu ji vybrali z tisíců zájemců v rámci projektu „Učitelé ve vesmíru“ už v roce 1985. Následně absolvovala půlroční intenzivní trénink a stala se náhradnicí za Christu McAuliffe pro let raketoplánem Challenger. Mise skončila 28. ledna roku 1986 havárií a všech sedm členů posádky zahynulo. Ani katastrofa, která se jí mohla stát osudnou, Barbaru Morgan neodradila od snahy dostat se do vesmíru. Program počítající s výukou studentů prostřednictvím živých vstupů z oběžné dráhy byl však po tragédii zastaven. Aby se učitelka Morgan mohla dostat do kosmu, musela se stát astronautkou. V roce 1998 absolvovala plnohodnotný výcvik a o čtyři roky později se s ní začalo počítat jako se členkou posádky raketoplánu Endeavour. Havárie Columbie v únoru 2003 však zavinila další odklad cesty do vesmíru.
Nyní se Barbara Morgan přece jen dočkala. Raketoplán Endeavour, vyrobený počátkem 90. let jako náhrada za zničený Challenger, odstartoval 9. srpna. Odhodlání učitelky i chystaná cesta na Mars vyvolávají další otázky. Měly by být posádky pro dlouhodobé lety smíšené? Existují charakterové rysy nebo způsoby chování typické pro ženy nebo muže, které napomohou úspěchu mise?
Matky mají zelenou
Informace o chování lidí v uzavřených skupinách získávají oborníci většinou z popisů polárních výprav. Zpravidla však šlo pouze o týdny v úplné izolaci. „A zkušenosti z dlouhodobých i mnohaměsíčních pobytů posádek atomových ponorek pod vodou nejsou příliš aplikovatelné, protože jde o skupiny s počtem účastníků nejméně desetinásobným ve srovnání s vesmírnými misemi,“ poznamenává Antonín Vítek, odborník na kosmonautiku z Akademie věd ČR.
Užitečné poznatky přineslo několik dlouhodobých experimentů a studií, ať už přímo simulací dlouhých letů nebo výzkumů zaměřených primárně na jiné otázky (Podrobněji viz rozhovor na této straně).
A jak se na složení posádek dívají čeští odborníci? „I když přítomnost žen může podle mého názoru vyvolat určitou rivalitu mezi mužskými členy posádky, ženy bývají spíše tlumícím elementem,“ poznamenává Antonín Vítek. Muži se totiž v jejich přítomnosti zpravidla nepustí do tak ostrých sporů.
Celkem jasno má o dané problematice docent Josef Dvořák, který se podílel na výzkumech stresu při kosmických letech. Studoval vhodné složení posádek a spolupracoval na řadě projektů s moskevským Ústavem lékařskobiologických otázek Ruské akademie věd a s Evropskou vesmírnou agenturou. Podle něj představuje pozitivní prvek i jedna žena v kosmické lodi.
„Vhodné jsou zejména takzvané Eva-typy – tedy ženy, které se chovají především jako matky a udržovatelky lidského rodu. Příkladem může být Angela Merkelová,“ upřesňuje docent Dvořák. Muži v nich vidí vlastní matky a mají tendenci svěřovat se jim. To může ve vypjatých chvílích výrazně ulehčit situaci na palubě a posloužit i jako prevence možného zásadnějšího střetu mezi členy posádky.
„Někteří psychologové prosazují smíšené posádky, jiní výhradně mužské nebo ženské,“ poznamenává Tomáš Přibyl z České kosmické kanceláře. Výhodou smíšených by mělo být méně emocí a konfliktů. Nevýhodou sbližování a navázání velmi úzkých kontaktů, které by mohly překročit pracovní rámec. „Předností výhradně ženských nebo výhradně mužských posádek bude naopak eliminace „párování“ a s ním souvisejících problémů. Snadno si dovedeme představit, co dokáže milostný románek udělat tady na Zemi v běžné kanceláři,“ uvažuje Tomáš Přibyl.
Při simulaci letu na Mars v roce 1999 už dokonce došlo k sexuálnímu obtěžování. Dobrovolníci představující posádku tehdy strávili v omezeném prostoru 110 dní, připomíná Tomáš Přibyl. Při pokusu se jeden z ruských účastníků velmi důvěrně choval k dvaatřicetileté Kanaďance. Judith Lapierre si mimo jiné stěžovala, že ji Rus nezvykle často obšťastňoval „přátelskými polibky“. Ona je považovala za velmi důvěrné, ruský velitel posádky své chování zlehčoval, s tím, že šlo o letmý novoroční polibek.
Často však vznikají vztahy na základě vzájemných sympatií. Astronauti spolu stráví mnoho času už před startem během náročného tréninku. Ve vesmíru se kontakty ještě zintezivní a přibudou společně prožité riskantní okamžiky. Vyhrocené chvíle jsou vhodnou živnou půdou pro tvorbu citových pout.
Méně dramaticky se na celou situaci dívá docent Dvořák: „Že mohou při dlouhodobých misích vznikat partnerské vztahy? To je přece zcela normální. Dochází k tomu na každém pracovišti. Neviděl bych na tom nic špatného.“ Lze namítnout, že většina „pozemšťanů“ nemusí se svým partnerem či milencem bezpodmínečně trávit 24 hodin denně. Posádka vesmírné lodi je tak proti běžným lidem v mnohem obtížnější situaci.
I na tuto námitku má však Josef Dvořák odpověď: „Astronauti vědí, do čeho jdou. Musí počítat s tím, že budou v případě mise k Marsu třeba dva roky odloučeni od rodiny. A ostatně i jejich manželky jsou na takovou situaci připravovány,“ vysvětluje docent Dvořák.
Astronauti by si měli padnout do oka
Ženy i muži mají silné i slabé stránky, proto musíme v nesmíšených posádkách počítat s omezeními, domnívá se Přibyl. Ženy zpravidla lépe snášejí chronický stres. Mnohdy mají také větší cit například pro ovládání přístrojů v beztížném stavu. „Například při současné misi raketoplánu astronautky Caldwell a Morgan ovládaly perfektně robotickou paži,“ upozorňuje Vítek.
Sledování rozdílů mezi muži a ženami se však často zbytečně přeceňuje. „Obě skupiny jsou velmi různorodé. Větší odlišnosti najdeme mezi příslušníky každé z nich než mezi pohlavími,“ poznamenává docent Dvořák. A také sama kategorie pohlaví může být zavádějící. „Angličané mají mnohem výstižnější termín gender, tedy rod,“ poznamenává Dvořák.
Pro sestavení vhodné posádky je proto klíčová volba konkrétních osob. Vybraní astronauti by se měli ve všech ohledech doplňovat.
Platí, že někteří lidé si „padnou do oka“ hned, jiní naopak už od první minuty vědí, že spolu nikdy vycházet nebudou. „Podívejte se například na reality-show v televizi, kde jsou záměrně vybíráni lidé takových povah, že to mezi nimi bude „jiskřit“. Třeba slovně, pěstně, eroticky nebo jakkoliv jinak. Prostě jde o to, aby show byla zajímavá. Kosmický let je jejím opakem: lidé pro společné lety se vybírají tak, aby si rozuměli a uměli konflikty společně řešit,“ vysvětluje Tomáš Přibyl.
***
Ženy ve vesmíru: dříve ikony propagandy, nyní opory týmu
Poměrně záhy po prvním muži Juriji Gagarinovi letěla do vesmíru také žena. Důvody pro pobyt Valentiny Těreškovové v kosmu byly především propagandistické. Později se ženy začaly v posádkách objevovat kvůli jakési spravedlnosti. V poslední době však psychologové zjišťují, že přítomnost žen na dlouhých misích může být značným přínosem: mají totiž obecně větší smysl pro týmovou spolupráci, záleží jim na dobrých vztazích ve skupině a mají méně konfrontační přístup k řešení problémů.
Oběti z řad žen
Christa McAuliffe (*1948) a Judith Resnik (*1949) zahynuly v lednu 1986 při nehodě raketoplánu Challenger Kalpana Chawla (*1961) a Laurel Clark (*1961) zemřely v únoru 2003 při havárii raketoplánu Columbia
Valentina Těreškovová
(*1937) První žena, která se dostala do vesmíru. Loď Vostok 6 s Valentinou na palubě odstartovala 16. června 1963. Pobyt ve stavu beztíže trval tři dny, přesně 70 hodin a 50 minut, za tu dobu Těreškovová obletěla Zemi 48krát.
Shannon Lucid (*1943)
Z žen pobyla v kosmu nejdéle – 223 dnů během pěti misí. Poprvé se dostala do vesmíru v červnu 1985 na palubě raketoplánu Discovery. Při své poslední misi strávila v kosmu 188 dní, z toho 179 na Miru. Původně se s tak dlouhým pobytem na ruské stanici nepočítalo, návrat byl však z důvodů poruchy raketoplánu dvakrát odložen.
Sunita Williams (*1965)
Na svůj první a zatím jediný kosmický let se vydala v prosinci 2006 s raketoplánem Discovery, pak pobývala půl roku na ISS a vrátila se s posádkou Atlantisu. Při této misi dosáhla tří rekordů mezi ženami: v počtu výstupů do volného prostoru (absolvovala čtyři), v délce pobytu ve volném prostoru (29 hodin a 17 minut) a v celkovém trvání jedné mise (195 dní). Zdroj: Astronautix
Konečně se dočkala
Barbara Morgan (*1951) se po více než dvaceti letech čekání dostala do kosmu. Původně byla do programu Učitelé ve vesmíru vybrána jako záložnice za Christu McAuliffe. Po havárii raketoplánu Challenger však program výuky studentů z oběžné dráhy skončil. Raketoplánu Endeavour s Barbarou Morgan na palubě odstartoval 9. srpna půl hodiny po půlnoci, vrátit na Zem by se měl 22. srpna.
O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN
