Lorenzo Silva patří ke střední generaci španělských spisovatelů. Na rozdíl od Carlose Ruize Zafóna (Stín větru) nebo Ildefonsa Falconese (Katedrála moře) nepíše veleúspěšné tlusté romány a la Dan Brown, ale něco z grafomana je v něm také. Na kontě má tři desítky knih nejrůznějších žánrů od cestopisů, dětských knih, pojednání o Franzi Kafkovi až po historický román o bouřích a masakru Španělů na severu Afriky v 19. století. Fabule Bolševikovy slabiny, stošedesátistránkové novely, která by sama o sobě vydala tak na delší povídku, se ale odehrává v současném Madridu, přesněji v Madridu konce devadesátých let, kdy španělský originál vyšel poprvé.
Příběh začíná tím, že hlavní hrdina nabourá v ranní zácpě auto nesympatické mladé právničky Sonsoles, ochechuli v kostýmku od Chanela, jíž se chce zlomyslně pomstít za její dryáčnické chování po nehodě. Volá k ní domů, vnucuje se, jednou se před služkou vydává za Sonsolesina milence, jindy za úředníka z finančního úřadu. V průběhu svého podlého počínání ale zjišťuje, že právnička má okouzlující patnáctiletou sestru – a zápletka jako z Nabokovovy Lolity je na světě.
Kouzelná carova dcera Jednoduchá dějová linie s poněkud nečekaným koncem se v Bolševikově slabině ovšem celou dobu prolíná s nejrůznějšími úvahami, záznamy snů a hudebními odbočkami poněkud cynického hrdiny vypravěče, jinak úspěšného manažera jakési banky. Čtenář se postupně dozvídá, že protagonista poslouchá Franze Schuberta, skupiny Judas Priest a Iron Maiden, včetně toho, proč je mu zrovna jejich hudba blízká. Hrdina na sebe také prozradí, že „nesnáší pedagogiku, liberální kapitalismus a sport“ – věci, které podle něj mají „zlepšovat lidský život, ale dříve nebo později ho zničí“.
Současně se čtenář dozvídá o jisté vypravěčově slabině – a sice že má doma jako fetiš vystavenou fotografii čtyř dcer posledního ruského cara Mikuláše II., které zavraždili spolu s rodiči po vítězství bolševické revoluci v Rusku Leninovi kati. Poněkud perverzně, ale to k příběhu knihy Lorenza Silvy prostě patří, se vypravěč přiznává, že nejvíc ho okouzlila nejstarší z carových dcer, velkokněžna Olga, která byla v době brutální vraždy přibližně ve stejném věku jako Rosana, sestra krásné Sonsoles, kterou mezitím chodí špehovat před školu. Okolo fotografie, kterou si prý donekonečna prohlíží, si ve vlastní fantazii vytvořil vlastní minipříběh, ve kterém tvrdí, že je nejen možné, ale spíše velice pravděpodobné, že některý z vrahů mladičkou velkokněžnu Olgu před popravou také znásilnil. Ona bolševikova slabina pak spočívala v tom, že fiktivní mužik a carovrah vzplanul podivnou touhou k tyranově dceři. Cena pro nymfu Tyto prapodivné úvahy doplňují milostný příběh, jenž se ke konci vyvíjí dramaticky jinak, než by čtenář očekával. I poblouznění bankovního manažera krásnou a mimořádně chytrou „Lolitou“ nese prvky cynismu a nihilismu, který nakonec vyznívá trochu ploše. Hrdina občas připomíná postavy z knih francouzského spisovatele a Silvova vrstevníka Michela Houellebecqa – autora knih Elementární částice, Platforma, Rozšíření bitevního či Možnosti ostrova. Jenže právě Francouzovi hrdinové jsou ve srovnání se Silvovým „španělským bolševikem“ přece jen i ve své zvrhlosti jaksi sympatičtější a navíc barvitěji vykreslení. Čtenář se s nimi snadněji identifikuje než s protagonistou Silvovy novely, člověkem, kterého můžeme snadno potkat ve svém okolí, ale jeho cynismus a odsudky systému, se kterým se jinak ochotně veze, mu nemusíme až zas tak moc věřit.
Protože takový styl psaní a podobně nihilistický literární hrdina je v současné české literatuře dosud jaksi nepřítomen, je dobře, že taková kniha v češtině vyšla. Ve Španělsku vzbudila tak velký čtenářský i kritický ohlas, že se dočkala nejen mnoha vydání, ale byla i zfilmována. Mladá herečka María Valverde, jež ztvárnila jistě nelehkou úlohu patnáctileté nymfy Rosany, získala velkolepou španělskou filmovou cenu – Goyu za objev roku.
***
Lorenzo Silva: Bolševikova slabina Garamond, 164 stran, 2009
