Úspěch filmu, na který přišlo do kina (premiéra byla v již dávno neexistujícím kině Arbes) takřka šest milionů diváků, plynul z obratné kombinace pohádkových a komediálních motivů. Přitom leccos nasvědčovalo tomu, že film může skončit slušným fiaskem. Poprvé a naposledy se v něm sešly dvě největší osobnosti české předválečné komiky: Jan Werich a Vlasta Burian. Těžko bychom v našem filmu hledali dva rozdílnější solitéry s tak vyhraněným hereckým projevem. Padesátá léta ovšem zastihla oba pány už v poněkud jiné kondici, než si je pamatujeme z předválečného působení. Oba byli svým způsobem zlomení.
Werichova pozice byla o poznání lepší než Burianova – přestože měl být podle všech předpokladů v nemilosti, bděla nad ním ochranná ruka. I Císařův pekař a pekařův císař vznikl hlavně proto, aby se světu dokázalo, že Werich není perzekvován.
Také pohádka Byl jednou jeden král se rodila pod autorskou taktovkou Jana Wericha, který režiséru Zemanovi udělil na place nejednu lekci. Srážka tří eg kupodivu neskončila krachem, ale vzácnou souhrou dvou komiků, které režisér efektivně usměrnil.
Pro Vlastu Buriana, který se po nařčení z kolaborace těžko vyrovnával (a nikdy nevyrovnal) s tím, že se musel do značné míry vzdát své herecké profese, znamenala pohádka návrat na velkou komediální scénu. Respektive to byla takřka jeho labutí píseň (pak už natočil jen dva snímky).
Werich věnoval svému někdejšímu konkurentovi ve filmu důstojný prostor. Snad právě jen v tomto případě lze tvrdit, že Burian sloužil filmu, ne film Burianovi. Ostatně pohádce velmi dobře posloužil celý herecký ansámbl. Sázka na zcela nezkušenou Milenu Dvorskou vyšla, velmi dobrou práci odvedli i Miroslav Horníček, Miloš Kopecký nebo Lubomír Lipský.
Ze všech „starých“ pohádek právě tahle stárne nejpomaleji. Přestože jí je už třiapadesát let, je v ní stále co objevovat, například uměleckou ředitelku karlovarského festivalu Evu Zaoralovou v jedné z epizodních rolí.
O autorovi| Darina Křivánková, redaktorka LN
