Internet prý spojuje lidi a padají na něm bariéry obvyklé z „offline“ života. Média po sobě často papouškují, že nikdy nebylo tak snadné najít spřízněnou duši jako dnes na webu. Tím spíše s nástupem „sociálních sítí“ (či „komunitních serverů“, chcete-li), jako jsou MySpace a Facebook, kde na každé stránce možná čeká nový kamarád, nebo dokonce životní partner. Kolik článků popisovalo lásku mezi dvacetiletými prodavači pušek ze Sydney a padesátiletými pacifistkami z Paříže -a kolik článků se pletlo, když taková pobláznění srdcí (nebo uklepnutí myší?) vydávalo za obecný trend.
Bezpochyby můžete na sociálních sítích najít nové známé, fungují na nich ale ty samé společenské překážky jako v běžném životě. Důkazy předložila socioložka internetu Danah Boydová, působící na Kalifornské univerzitě. Podle vědkyně existuje dokonce zřetelná hranice mezi dvěma největšími sociálními sítěmi. „Uživatelé Facebooku pocházejí z rodin, které si váží vzdělání a studií na vysoké škole, a navíc to jsou obvykle běloši,“ zatímco „MySpace je domovem pro latinskoamerickou mládež a potomky imigrantů () a další děti, které zrovna neodpovídají obrazu studenta oblíbeného kolektivem,“ stojí v její práci. Jasné hranice mezi Facebookem a MySpace jsou narýsovány dokonce v rámci jednotlivých institucí, jako je třeba armáda Spojených států: „Vojíni jsou na MySpace, zatímco vojenští důstojníci na Facebooku.“ A mimochodem: před časem vedení americké armády zakázalo bez bližšího vysvětlení používání MySpace, nikoliv však Facebooku. Není těžké dovtípit se příčin velkého rozdělení: zatímco Facebook původně vznikl jako komunitní síť vysokoškolských studentů, MySpace především umožňuje snadno vytvořit křiklavou osobní stránku plnou videí a obrázků - je tedy nástrojem, díky kterému si školní outsideři a všelijací „lůzři“ teoreticky mohou připadat víc „cool“. Ale pozor: Boydová si všímá, že samotné uživatele MySpace do jisté míry rozděluje design jejich stránek - jde zkrátka o prvek budící stejná očekávání a předsudky podobně jako třeba barva kůže: „Mezi náctiletými z emo subkultury jsou populární jednoduchá černá, bílá a šedá pozadí a jednoduché rozložení stránek“, což kontrastuje s dalšími subkulturami. Je přitom jasné, že spřízněnou duši objevíte snadněji v někom, jehož stránka se použitými prvky podobá té vaší.
Internetové služby sociálních sítí, které mají smazávat bariéry mezi lidmi, samy vytvářejí společenské překážky podobné hranicím mezi nočními kluby pro zlatou mládež a předměstskými putykami pro dělníky. Tradiční návštěvníci jedné adresy budou na té druhé vypadat nepatřičně, a navíc se ani dobře nepobaví.
Australský fanda do zbraní z našeho příkladu by velmi pravděpodobně na MySpace slepoval dohromady stránku z ukradených animací pušek a kanonů a psal si se sobě podobnými ostrostřelci, zatímco francouzská aktivistka by šířila pacifismus přes Facebook. A to ještě ignorujeme odlišnou popularitu jednotlivých sítí v různých zemích; v Evropě například bývá často nejpopulárnější Bebo či různé jazykově specifické sítě a konkrétně ve Francii dominuje Skyblog.
Můžeme si také všimnout, že komunitní servery kromě onoho „sbližování“ lidí nenápadně plní ještě jednu společenskou funkci: vystavují vás pohledu většího publika, než před kterým jste kdy mluvili v reálu. Nechme stranou riziko zneužití přístupu do vašeho soukromí, raději se zeptejme: nevede toto vystavování se k záměrné přetvářce a snaze být stejný či stejná jako ostatní?
Naivní názory říkají, že na internetu může každý být sám sebou a jeho pravé já si tady konečně může najít kamarády. Realita je ale z velké části odlišná - stačí si projít alba fotografií na serveru Flickr.com, který po čtyři roky slouží právě ke sdílení obrázků a navazování nových přátelství mezi fotografy. Zjistíte, že po světě chodí tisíce mladých lidí pečlivě si udržujících svá „imidžová“ fotoalba plná jalových obrázků nových tenisek, džín, ba dokonce psacích pomůcek - hlavně když jde o značkové produkty vyzařující „cool“ aureolu šťastného majitele. Anders Albrechtslund, filozof působící na Univerzitě v jižním Dánsku, k tomu v eseji „Online sociální sítě jako kolektivní dohled“ trefně poznamenává, že digitální technologie doplnily tradiční dohled vrchnosti na poddané novou libůstkou - ostražitým dozorem jednoho človíčka na druhého.
Až tedy stejně jako už desetitisíce Čechů podlehnete vábení článků a reportáží o sociálních sítích a do některé se přihlásíte, pamatujte, že tam pravděpodobně neobjevíte vám dosud neznámé báječné spřízněné duše, ale možná spíš zombíky pečlivě kontrolující, jestli jsou jeden jako druhý.
A když třeba nezapadnete, čeká vás smutný osud „trapoše“ z MySpace, se kterým se nikdo kamarádit nebude. Ani ostatní outsideři.
Internetové služby sociálních sítí, které mají smazávat bariéry mezi lidmi, samy vytvářejí společenské překážky podobné hranicím mezi nočními kluby pro zlatou mládež a předměstskými putykami pro dělníky.
O autorovi| Michal Kašpárek, Autor je editor časopisu Computer novinář
