Sobota 20. července 2024, svátek má Ilja
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Z Arsenalu jak v penálu

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Že já taky musím být u všech historických výsledků Slavie... Před dvěma měsíci jsem zde nadšeně líčil svou spanilou jízdu na Ajax ve třetím předkole Ligy mistrů, po níž následovala domácí výhra a vysněný postup. Fotbalový pánbíček mi tentokrát škodolibě nedal žádná znamení a klidně mě nechal, ať si cestuji na hřiště londýnského Arsenalu, když myslím.

Už nálada při odjezdu byla varovně optimistická. V letadlech, plných fanoušků, se četly Lidové noviny s článkem Slavia vyrazila za senzací a aprílové vydání „červenobílého Sportu“, které blouznilo, jak na Emirates Stadium vyhrála 3:1, přičemž se anonymní humorista dopouštěl tak ubohých titulků, jako že brankář Vaniak si dal soupeře Hleba s máslem. Skvělý běloruský záložník pak ve skutečnosti s famózním Fábregasem, Flaminim či neudržitelným mladíčkem Walcottem z Vaniaka udělal fackovacího Paniaka.

Slavii se opravdu „senzace“ povedla a vstoupila do dějin Ligy mistrů debaklem, který se vyrovná jen prohře Olympiakosu Pireus s Juventusem Turín před čtyřmi roky. Učitelé z Arsenalu vykázali pražské žáčky na hanbu do kouta, kam patří, a nasázeli mu sedm ran rákoskou. V Londýně byla k vidění veřejná poprava naposledy v roce 1868. A předevčírem. Hosté působili jako zmatení řidiči z Balíkova, kteří nechápou, že se v Anglii jezdí i na hřišti jiným směrem. Zatímco domácí fandové si zplna hrdla zapěli klubovou hymnu The Wonder of You z repertoáru Presleyho, trenér Jarolím si mohl leda notovat God Save the Slavia.

Ach, Londýne, ty starý dobrý kamaráde! Tak jsme se po čtrnácti letech zase na dva dny potkali. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na tvé neustále swingující tempo a všeobecný mumraj, kdy máte dojem, že se v pět odpoledne na Oxford Street vyhrnulo snad všech osm milionů občanů včetně rozmanitých etnicky pestrých postav z románů Zadie Smithové. Na Leicester Square jsem navíc o fous minul Roberta Redforda a Toma Cruise, kteří tu pózovali před světovou premiérou filmu, který půjde do našich kin jako Hrdinové a zbabělci. Není o Arsenalu a Slavii.

Předzápasovou horečku jsem šel srazit do Barbicanu, kde žel již v sobotu za osobní přítomnosti autorů uvedli kompozice Philipa Glasse na slova Leonarda Cohena a v pondělí tu vystupoval můj oblíbený americký rockový písničkář John Hiatt. Nezapomněl ani na hit Have a Little Faith In Me (Trošku mi věř), jenž by teď měli denně zpívat hoši ze Strahova zdrceným příznivcům. Cestou z koncertu jsem sledoval, kterak ve vagoně metra veselá partička předvádí kroky, které se právě naučila v tanečních. Koukli jsme na sebe s naproti sedícím Afričanem a tak nás to odrovnalo, že jsme se chechtali až do stanice Notting Hill Gate. Brzy mě smích přešel.

Letadla na zpáteční cestu do Prahy málem nevzlétla, jak byla přetížena nákladem strašného zklamání, které Slavia způsobila, a místo zdeptaných pasažérů jako by se vraceli padlí vojáci v „penálech“. Jak se však říká u londýnských pokladen: „Next, please!“ Přijdou další zápasy a ztrapněné Slavii nezbývá než ostudu odčinit.

***

Letadla na zpáteční cestu do Prahy málem nevzlétla, jak byla přetížena nákladem strašného zklamání, které Slavia způsobila

Autor: