Iposlední metry rozestavěných úseků silnice už jsou dávno za mnou a přední kolo teď míří do prázdné stepní pláně. Když otočím hlavu doprava, na dohled mám železniční trať. Když doleva, na dohled není nic. Přede mnou jen několik vyjetých stop, všechny míří zhruba stejným směrem. Dobrodružství, to skutečné, je tady.
Mockrát jsem před cestou slyšel, jestli s sebou beru džípíesku kvůli navigaci. Abych nezabloudil v poušti. Co se na to dalo říct? Neměl ji ani jediný ze závodníků, kteří tudy projeli v roce 1907. Tak proč já? Hezká paní Kamila z Krajského úřadu Jihočeského kraje mi na cestu dala kompas a slíbila, že když jí z cesty přivezu na památku kamínek, bude mi držet palce. Kompas mám neustále před očima, visí ve futrále na řídítkách. Jsem rád, že ho mám, protože je od ní. Ale zatím jsem ho nepotřeboval a mapu taky ne. Co bych v ní tak asi našel? Z Ulánbátaru jsou k čínské hranici namalované dvě souběžné, občas se křižující, skoro rovné čáry. Ta černá je skutečná, tu vidím. To je ta železniční trať vedle. A červená neexistuje. Měla by značit silnici, ale ta tu není. Jsou jenom stopy – dvě tři, někdy i pět vedle sebe. Vyber si, nebo jeď svou vlastní, když si troufáš!
Tak chvílemi vybírám, chvílemi si troufám… A konečně mám pocit, že se to začíná podobat tomu, o čem jsem snil! Občas člověk musí zastavit i z důvodů zcela přirozených, nejen aby se kochal pohledem do krajiny – tedy do pouště. A jak se tak kousek od motorky rozkročím a hledám po paměti zip od kalhot, nevěřím očím, na co že jsem to šlápnul: průhledný polodrahokam nádherně nafialovělé barvy! Přímo „drahokámen“, jak vždycky z legrace říkávám, a ještě k tomu notně obrovský!!! A vedle další, ten je menší, a jak pak jedu dál, najednou jsou všude. Slunce svítí jako blázen, a když se jeho paprsek strefí do správného úhlu, bleskne mi ploška drahokamu do očí i při pětačtyřicetikilometrové rychlosti. Jsou nepřehlédnutelné a jsou jich tu spousty.
Některé panensky nedotčené, jiné olámané, jak je tu drtí kola projíždějících terénních UAZ. Těžit je ve velkém a nakládat rovnou do přistavených vagonů transmongolské železnice, tak by tahle poušť musela okamžitě položit na lopatky celý světový trh sběratelů šutrů. Aspoň mi to tak připadá. A tak neodolám, od téhle chvíle občas zastavuji a pokaždé jich pár strkám do kapsy. Vím o spoustě lidí, kteří je rádi přijmou jako dárek, až se vrátím, paní Kamila je jedním z nich… Hrozné je, že těch drahokamenů je tolik! Není šance vzít je s sebou všechny. Pár kousků rozestrkávám, kam se dá, pak už sbírám jen takové maličké, béžové a hnědavé, co vypadají jako slzičky pouště a vejde se jich i do malé lahvičky hodně. A pak už raději nesbírám vůbec. Občas mě to ale stejně přemůže a zastavuji znova. A co vysypat zpátky ty horší, když potkám lepší?!! Takhle nějak se pomalu do duše vkrádá zlatá horečka a hamounství nabrat si toho co nejvíc, když to jde… A nikdo proti tomu není imunní!
Ještě že se hlásí všední, prozaičtější problémy. Člověku musí aspoň třeba dojít benzin, aby se vzpamatoval a otevřel oči! Už dlouho jedu na rezervu. Za celou dobu jsem míjel jen dvě malinkaté kolonie domků, postavené vedle kolejí, a v nich nebylo po nějaké benzince ani památky. V zádech už cítím, že co nevidět motor zakašle, ztichne a zastavím se s prázdnou nádrží. Když se na obzoru objevuje větší shluk stavení, asi by to měla být tečka značená na mé mapě jako Čojr, myslím si, že mám vyhráno. Ale nemám. Benzin mi dochází kousek před prvními ploty. Znamená to, jako obvykle, všechno dolů. Zákon schválnosti, chybělo sto metrů? Sundavám kanystr, vyrábím z plastové flašky nálevku, nalévám do nádrže a cmrndám po motorce. Pak abych ještě utíral lak. Bez těchhle drobných potíží bych měl pocit, že to mám moc jednoduché, ještě že jsou! Pumpa je opravdu hned vedle, za prvními dvěma uličkami, nebylo to ani těch sto metrů. Když za asistence zdejších zvědavých dětí doplňuji nádrž i kanystr, mám za sebou ujeto 240 kilometrů a to ještě není večer. V poušti? To docela jde! Projel jsem další osadou, jestli dobře čtu mongolská písmena, tak by to měl být Čomog. Kus za ním, vyjel jsem na horizont a terén se tu teď po pravé straně svažuje dolů do údolí, mi padá do oka překrásné jezero. Aspoň tedy v záři večerního zlatavého slunce se překrásné zdá! Už z dálky vidím, jak se v něm na druhé straně někdo koupá. Čtyři postavičky tam skáčou do vody, cákají a stříkají po sobě, kolem je stádo a vidím tam i nějakého koně. Okamžitě si říkám, že tady by mohlo být ideální místo na stan a přenocování u vody. Že by se mi povedlo najít příležitost k vykoupání v mongolské poušti? Zázrak! Tak ubírám plyn, opatrně vyjíždím ze stopy a mířím stepním porostem doprava dolů. Zastavuji skoro až u jezera, slastně se protahuji a ani nejdu nohou zkusit vodu, rovnou se dávám do rozbalování. Ještě nemám ani úplně postavený stan a už se přijíždí podívat na nevelkém mongolském koníkovi jeden z těch koupajících se mladíků. Zkouší v angličtině navázat kontakt, ale angličtina není moje parketa. Tomu, co mi zkouší říct, rozumím, ale odpovědět bych mu neuměl. Říkám, že můžeme mluvit rusky, usmívám se, a když za chvíli odjíždí, dál se věnuji zatloukání stanových kolíků.
Pak přijíždí na tomtéž koni druhý. I ten by se s chutí přátelil. Říká, že mám zůstat přes noc, že je tu dobré místo pro táboření a že můžeme společně posedět. Že by měli jen jednoho pojízdného koně? Znalec jsem spíš jen na koně v motoru, ale když se „na inspekci“ vzápětí objevuje třetí mladý Mongol, připadá mi, že ten kůň je pořád ten samý. Tedy – hlavně podle sedla! Horší je, že s tímhle Mongolem budou problémy. Ani si ho nemusím moc prohlížet a vím to. Je z party největší, je na něm znát, že už má něco upito a k tomu je to takový ten agresivní týpek, co se rád pere a vždycky musí ukazovat, že on je ten nejsilnější. Vůdce smečky. Jenomže primitiv. Zatímco tamti dva znali trochu anglicky i rusky, byli vstřícní a měli chuť se přátelit, tenhle neumí nic. Zato hned ukazuje, že by se chtěl něčeho napít. Podávám mu lahev vody, ale dělá zhnusený ksicht, lahev opovržlivě odstrkuje a znova ukazuje, že by si něco nalil do krku.
Ohnutým ukazováčkem si důrazně poklepává na ohryzek. Tohle jsem už přece dneska jednou zažil, s těmi dvěma chlápky v béžovém UAZ! Scénář začíná otravně stejně, jen v téhle chvíli se tomu nedá ujet, už mám moc věcí rozbaleno.
Vybavuje se mi, co mi v rámci dobrých rad před odjezdem říkal kamarád motorkář a cestovatel Libor: „Když budeš pít s Rusem, změkne. Bude se chtít bratřit a rozdá ti všechno, co má. Ale nikdy nepij s Mongolem! Ten ztvrdne a bude se chtít prát, protože nepřichází v úvahu, aby projevil slabost. Mongol musí ukázat, že on je silnější!“ A k tomu dodával: „Zbraň si s sebou neber! Pistole nepřichází v úvahu a i s nožem delším než čtyři prsty budeš mít na každé hranici a při každé kontrole problémy. Nejlepší je polní lopatka. Můžeš ji po jedné straně líznout bruskou, přiostřit, stejně je schovaná v koženém futrále a nikdo to nevidí. Prostě je univerzální, má všestrannou použitelnost…“
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Cestou už jsem měl možnost všimnout si, že spousta chlapů tu má vpředu zlaté zuby. Dva tři, eventuálně i všechny, co jsou vidět. A tak jsem se na to taky párkrát zeptal. Obvyklá odpověď byla: „No vyrazili mi je. Přišel jsem o ně, když jsme se poprali!“ Dokazovat si tu postavení ve společnosti převahou ve rvačce je běžnou záležitostí, a jak se zdá, teď budu muset dokazovat, jak si umím poradit já.
Nebude to snadné. Můj soupeř je o půl hlavy větší, silný a mladý, nejspíš pod dvacet. A hlavně – já se nikdy nepral, neumím to! Zatím dělám nechápavého. Nabízím mu levačkou znova tutéž lahev a přitom pravou nenápadně šmátrám v příruční taštičce za plexisklem. Mám v ní, kromě lékárničky a brýlí, i bombičku se slzným plynem. Hoch mi lahev vyráží z ruky a pěstí naznačuje, že by se chtěl prát.
Získávám čas, ptám se ho česky jak blb, co že si přeje a mezitím povoluji řemínek od lopatky, kterou mám přivázanou mezi motorkou a lodičkou. Na chvíli se odvrací, jde ke stanu, škubnutím rozjíždí zip a hodlá úplně drze lézt dovnitř. A ptá se, jestli bych tam pro něj neměl ženskou! Mám tam foťák, mám tam notebook, taky peníze... a tak dost! Beru ho za rameno a škubnu s ním od stanu, až zavrávorá. A říkám mu a ukazuji rukou, ať táhne pryč! Chvíli civí, co že jsem si to na něj dovolil, pak mě chytá pod krkem a napřáhne se. Tak jo, odkládal jsem to do poslední chvíle! Palcem bleskově odjišťuji a dávám mu z bezprostřední blízkosti přímo do obličeje pořádnou dávku spreje. A ještě než zmáčknu, zadržuji dech, na vteřinu přivírám oči a odvracím se. Účinek je absolutní. Hroutí se, odvrací a potácí se pryč. Beru ho ještě pro jistotu jednou pořádnou ránou lopatky na placato přes prdel, ale to v téhle chvíli jako by ani necítil. Je po agresi. Kdyby nepotřeboval obě ruce na to, aby si jimi držel obličej, lezl by asi po čtyřech…
Na chviličku mám pokoj, ale je jasné, že už se nevykoupám. Po tomhle incidentu tady dobře nebude. Škoda. Myslel jsem, že s kluky bude pěkný večer. Že pokecáme, v kufru sajdy jsou na dně pořád ještě ta dvě piva „Ertnij Čech“, tak že je spolu ochutnáme. Teď urychleně bourám stan a ani se s tím moc nebalím. Co jde, házím do sajdkáru. Nevím, jak dlouho bude sprej účinkovat, a ten kluk nevypadá na to, že by pokoření a „ztrátu tváře“ odpouštěl jen tak. Navíc ani nevím, jak se teď zachovají ostatní. Proti všem bych se bránil opravdu dost nerad. Hlavou mi proběhne, že v tom případě by nezbylo než nezaváhat a jít na to hodně tvrdě hned od začátku.
Přichází nejdřív ti dva, co byli přátelští. A ptají se, co jsem mu udělal. Když jim vysvětluji, že jsem na něj použil slzný plyn, říkají, že to jsem neměl dělat, prát se s plynem že prý v Mongolsku není zvykem. Co prý s ním bude? Tak jim říkám, s trošku nahořklým úsměvem, že pro mě zas není zvykem, abych se, hned na přivítanou, s někým musel prát. Čekal jsem přátelštější setkání, ne rvačku. Dostal to, co si vykoledoval, ale že stačí, aby seděl půlhodinku u jezera, důkladně si myl oči vodou a nic mu nebude. Přikyvují, aspoň to je jim jasné, ale znova opakují, že sprej není v Mongolsku zvykem.
Najednou se na scéně objevuje ještě jeden z party. No jasně, měl jsem přece dojem, že se tam koupou čtyři! Na něm je vidět, že je o dost míň gramotný než ostatní a taky, že fandil víc velkému vejtahovi než těmhle dvěma. V nestřeženém momentě, kdy se s kluky bavíme, přiskakuje a daří se mu lopatku, kterou jsem mezitím odložil na sajdkár, sebrat. Nejdřív se s ní dvakrát ožene, ale když znova vytahuji z kapsy sprej, je vidět, že je v podstatě posera. Že má strach. Raději s lopatkou odklusává do bezpečné vzdálenosti a tam naznačuje, že za to, co jsem udělal jeho kamarádovi, on má právo si ji nechat. A taky že si ji nechá!!! Zkouším se domluvit s těmi dvěma, aby ho zpacifikovali, protože je vidět, že oni sami s tím nesouhlasí. Celý tenhle konflikt je jim proti mysli. Dokonce říkají, abych tu zůstal, že další problémy nebudou. „Je mi líto, kluci, ale ne. Nedělalo by to dobrotu…“ odpovídám, ze sajdy lovím ta dvě piva a dávám jim je, protože spolu už je dneska večer nevypijeme. Nevím, co blbánkovi s lopatkou říkají, mongolsky nerozumím, ale nakonec s ní vztekle praští a jde pryč. Když odchází, z bezpečné vzdálenosti mi hrozí. Dobaluji.
Ale když už jsem téměř na odjetí, koutkem oka zahlédnu, jak se klusem blíží ten, co už se vzpamatoval a nad hlavou mává obrovskou volskou lebkou. Je to přesně tak, jak jsem si myslel. Má pocit, že se musí pomstít za každou cenu. Je houby platné, že za ním běží ti dva a z každé strany mu to rozmlouvají. V té chvíli dostávám strach! Ne, že by mě tou obří lebkou přetáhnul, spíš z toho, aby mi s ní nepraštil do motorky. Tak to teda ne! Znova odjišťuji sprej, tentokrát tak, aby si toho všimnul a nepřehlédnul to, a protože už mám vztek, lopatku beru do ruky úplně jinak. Tak, abych ho tentokrát vzal pořádně. A pak mu běžím vstříc. Setkat se dřív, než se dostane na dosah motorce. Ti dva od něj odskakují do stran a na něm je vidět, že to nečekal. Ustupuje, pak s lebkou vztekle flákne o zem, až se rozpadá na tři kusy a couvá pryč. Ale hrozí! Jenže to už je mi fuk. Dělám ještě poslední výpad, tři kroky směrem k němu, aby ústup zrychlil, a pak už mám čas doběhnout k motorce a cvrnknout palcem o startér.
***
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Petr Hošťálek Expedice Peking – 40 000 km (I. díl) Vydalo: nakladatelství Růže 167 stran, 349 Kč Zítra: Rychlost medu
