Je to už pár let, co jsem zjistil, že existuje cyklostezka z Čech až k Baltskému moři. Jenže teprve letos jsem se rozhodl, že po ní k tomu moři dojedeme.
Úterý (55 km)
Začínáme v Čechách. Hrádek nad Nisou. Krásná jizerská krajina, jinak prostě sudetské pohraničí, byť v Krušných horách je to o poznání horší. Celý Hrádek je rozkopaný, dělají tu dlažbu na náměstí, za pět let to tady možná bude k světu.
„Cyklostezka Odra-Nisa, o tom tu všichni mluví, ale já nic nemám. Nebojte, na německé straně je prý už značená,“ říká paní v trafice s úsměvem.
Trojmezí, chaotické setkání hranic Polska, Německa a Česka. Po Schengenu opravdu nevíte, kde jste. Trhovci, první setkání s Polskem. Po kilometru zase do Německa.
Údolí v horách, německé hraniční patníky, co nás doprovodí až k moři.
Poloplné jezero před Görlitzem, sjednocené Německo mění krajinu povrchových dolů na krajinu jezerní - naděje i pro severní Čechy. Görlitz, Zhořelec, nádherné středověké město, tedy ta německá část. Hotely mají plno. Přejíždíme přes Nisu do Polska. Žádné „Zimmer frei“, jen nevěstince, benzinové pumpy. Spíme v jediném hotelu ve městě, je tříhvězdičkový, ale pořád za polovic než v Německu. Nocují tu atleti z Ománu a Emirátů, večer už obklopeni houfem Polek.
Středa (72 km)
Úžasný středověký Görlitz, plný odkazů na dobu, kdy Slezsko bylo součástí zemí Českého království. Německy vypulírovaný. Oproti polskému Zgorzelci - celý západ Polska jsou vlastně polské Sudety - docela jiný svět, jiná civilizace. Místní secesní obchoďák, nejhezčí v Německu, zeje ale prázdnotou. V informačním centru kupuji knížku Cyklistická stezka Odra-Nisa. O polské straně v ní je pár řádek, ani slovo o restauracích, hotelích či kempech. Jak se ukáže, je to typické.
Potkáváme na stezce první cyklisty. Samí Němci. Hezké německé vesnice, sem tam něco padá, ale žádný nevkus. Dvojjazyčné tabule vesnic, jsme v Dolní Lužici. Kromě tabulí však už nic. Lužičtí Srbové už téměř vymřeli, jen to Němci ještě nechtějí přiznat. Bad Muskau se jmenuje srbsky Mužakow. Místní zámecký park, jehož většina je na polské straně Nisy, je zapsaný v UNESCO. Leknica, jak si říká polská část města, si tenhle název nezaslouží. Za mostem děsivé tržiště z třetího světa plné cigaret s nápisy Nejlevnější cigarety v Polsku, benzinové pumpy, nevěstince. Hotel Europeiski se sprchou i televizí za patnáct eur. Večeřet ale jdeme do německých lázní. V tomhle Polsku prostě není kde.
Čtvrtek (72 km)
Cesta po německé protipovodňové hrázi. Mosty přes Nisu, spousta mostů, které končí v půlce řeky. Na polské straně jako by nic nebylo, žádní lidé, žádný život. Dvojměstí Guben-Gubin. Staré středověké město zůstalo po zničujících bojích na konci druhé světové války na polské straně. Poláci uklidili trosky, kolem postavili ošklivé paneláčky a ze středověkého centra udělali park. S pár stánky, benzinkami, tržištěm, jak jinak. Za německé peníze opravili jen radnici, kostel zůstává v troskách.
V německé části pár hezkých secesních ulic, továrny po sjednocení zkrachovaly, tak je zbořili nebo z nich udělali muzea. „Němci si vezmou těch tisíc eur podpory, chodí sem nakupovat a jsou v pohodě,“ popsal mi život ve dvojměstí hlídač na parkovišti. V místní polské samoobsluze skutečně platí víc zákazníků eury než zlotými. Spíme v polském motelu uprostřed starého Gubinu, který jako by čekal, až ho Němci za své peníze zase postaví.
Pátek (63 km)
Soutok Nisy a Odry, říčka se vlévá do veletoku. Velkolepá podívaná. Eisenhüttenstadt, v dobách NDR východoněmecká Ostrava, překvapivě hezké staré město. V 50. letech k němu přistavěli hutě a vzorové socialistické město, které se jmenovalo pár let Stalinstadt. Dnes jsou stalinské baráky kulturní památkou a vozí sem, jak jinak, turisty. Ocelárny ale pořád běží. Dávám si potsdamer, což, jak zjišťuji, je pivo s malinovou šťávou. Frankfurt nad Odrou, na druhé straně řeky Slubice. První skutečné dvojměstí. Nablýskaný střed Frankfurtu. I ty východoněmecké paneláky nevypadají po rekonstrukci špatně, honosná budova Evropské univerzity Viadrina, která sem byla po válce přenesena z Poláky obsazené Breslau neboli Wroclawi. Dnes tu paradoxně studuje spousta Poláků, ale ti si udělali na protějším břehu i svoji univerzitu. Slubice vypadají jako skutečně polské město - nebo aspoň předměstí. Počítá se tu s Němci v hospodách, ale nikoli na nocleh. A tak spím v jediném slušném hotelu, co tu je. Tramvaj, jež měla jezdit přes řeku, pořád není. Obyvatelé německého Frankfurtu se proti ní vzbouřili a unie neunie, tramvaj prostě nebude.
Sobota (80 km)
Ráno mě po sedmé budí sbíječky u hlavy. Polský hotel přistavuje další pokoje. „Oni v deset skončí a pak to můžete dospat,“ nabízí paní v recepci. Neprší, leje. Šlapeme po hrázi nádhernou opuštěnou říční krajinou kolem Odry. V Küstrinu se jdeme podívat za vodu na zdejší pevnost do polského Kostrzynu. Tady bylo poslední německé předmostí před postupem Sovětů na Berlín, začátek bitvy u Seelowské vrchoviny, největší bitvy na německém území za druhé světové války. Na kdysi německé pevnosti z červených cihel je usazený sovětský znak a nad ním vlaje polská vlajka.
U Kienitzu zjišťuji, že mám ze zadního kola osmičku, praskly dva dráty. Kienitz, malá vesnice u Odry, na náměstí mají sovětský tank a nápis, že je to první Sověty osvobozená vesnice na německém území. Spím poprvé v Německu. V zahradním domku za 48 eur.
Neděle (15 km pěšky)
Prasklé dráty se ukazují jako fatální problém. Opravář kol, tři kilometry od Kienitzu, tvrdí, že to neumí opravit, majitel půjčovny kol o pět kilometrů dál nemá dráty.
Táhneme na vlak plochou krajinou, které tu říkají „německé Holandsko“. Úrodný kraj pod hladinou Odry nechal vysušit a osídlit v 18. století pruský král Friedrich II. Některé ze 43 nově vzniklých vesnic osídlili i kolonisté z Česka. Po patnácti kilometrech vlaková stanice v poli. Moderní motoráček s velkým prostorem na kola jede pomalu, zato až skoro do Berlína, odkud míříme zpět k Odře. Do města Schwedt, kde je první velká prodejna a opravna kol.
Schwedt bylo asi krásné město, ale po válce z něj mnoho nezbylo, pobořený zámek vyhodili východoněmečtí komunisté v 60. letech do povětří. Tři hezké ulice, ale imezi paneláky ve starém městě stojí „historické lucerny“. V penzionu dostanu dva plánky města, před válkou a po válce. Po Odře plují první jachty, moře se blíží.
Pondělí (75 km)
Hodina čekání, 17 eur za tři dráty a můžu jet. Odra se tu rozlévá doširoka, z lužních lesů je národní park, v Polsku lesy a pusto. Cyklistů přibylo, z tiché cyklostezky je cyklistická magistrála. Potkáváme první a poslední dva Čechy. Jachetní přístaviště a zastávka cyklistů v městečku Gartz. Hezká holka tu má stánek s pivem a klobásami a vypadá, že ji to v pohodě uživí. Němečtí nezaměstnaní o kus dál v rámci veřejných prací sečou trávu. „Každý pátý je tu bez práce,“ říká mi jeden místní. Městečko na to nevypadá. Odra mizí. Cyklostezka je pořád mizernější, ostatně jsme v nejchudší německé zemi Meklenbursko - Severní Pomořansko. Statisticky je chudší než Česko.
Polovylidněné městečko Penkun s rozpadajícím se Domem sjednocení. Turisty sem lákají na zámek a středověký skanzen. Pomník Všem obětem druhé světové války, nový, očividně postavený v posledních letech, už několikátý, který po cestě vidím. Kdo všechno se počítá mezi německé oběti?
Nocleh v dalším městečku Löcknitz. V polském penzionu. Ve městě čtvrtina prázdných domů s nápisy Prodám, Pronajmu. Německy a polsky.
Úterý (72 km)
Když snídám, dám se do řeči s Polákem, co mi vaří kafe. „Ze tří tisíc obyvatel je dnes třetina Poláků,“ říká o Löcknitzu. „Jsem ze Štětína, ale tady byl dům levnější a je to sem kousek. Zkoušíme tu vydržet,“ říká Polák. „Němci odsud utíkají na Západ, není tu práce nebo žijí z podpory. A my Poláci se prostě snažíme přežít, protože musíme,“ dodává s úsměvem.
Cesta lesy k moři. Cyklistů spousty, cyklostezka strašná, ve vesnicích naschvál ponechané kočičáky, aby tu auta nemohla jezdit víc než třicet.
Tenhle kraj má z celého Německa nejvíc vyhnanců. VHintersee mají v restauraci mapu předválečného Pomořanska, které sahalo daleko do dnešního Polska. Přímořská turistika je tu cítit, vesnice jsou upravenější, peníze od turistů přinášejí mírný blahobyt.
Ueckermünde, německé přístavní město s plážemi, plné německých turistů. „Nemáme vůbec nic volného,“ říkají v místním informačním centru. Strašní číšníci, předražená večeře. Penzion pět kilometrů za městem, za šedesát eur.
Středa (loď)
Loď do Swinemünde neboli polského Swinoujscie. Úplně plná. Přesto jezdí jen třikrát týdně. Průplav, postavený Němci, se dnes jmenuje Piastowski a je celý Poláků. Trochu šok z polského nábřeží. Poslepované, ve válce rozbité město. Ale čím blíž k moři, tím lepší. Nové krásné moderní a přitom trochu retro domy kolem promenády. Spousta Poláků, atmosféra trochu jako na matějské. Ostatně Německo poznáte i na pláži, u Němců je klid, uklizeno a kukaně, u Poláků deky, křik, atrakce a trochu nepořádek.
Německý Ahlbeck, pěšky tři kilometry od Swinoujdcie, jsou drahé, noblesní lázně, s mnohahvězdičkovými hotely, butiky a galeriemi. Plné Němců, žádní Poláci. Ale ani ve Swinoujscie moc Němců nenajdete. Jídelní lístky tu však pro ně mají. Na německé straně, jako všude po cestě, není polsky nic.
Stanice vlaku na okraji Swinoujscie, odkud se jezdí do Německa, podle jízdního řádu neexistuje, a přestože je to v Polsku, nápisy na ní jsou jen německy. V neděli zavřeli hygienici ve Swinoujscie pláž kvůli znečištění. O kilometr dál se Němci koupali. Jejich moře prý bylo čisté.
***
POLSKÉ SUDET Y - Hranice na odře a Nise je koncem Německa i koncem Polska. Je hranicí dvou světů, dvou civilizací, které spolu dodnes nemají téměř nic společného. - Do května roku 1945 žili na obou stranách obou řek jen Němci. Pak bylo na dvanáct milionů Němců vyhnáno a „získaná“ území, jak se dodnes v Polsku říká zemi na východ od odry a Nisy, byla osídlena Poláky, kteří tu naposledy žili téměř před tisíci roky. Navíc tihle Poláci, co sem přišli, byli pro změnu vyhnáni Sověty ze svých domovů daleko na východě - v okolí ukrajinského Lvova či litevského Vilniusu - nebo z úrodných rovin Volyně. Dodnes proto jako by dva hraniční břehy neoddělovalo jen několik set metrů, ale mnoho set kilometrů.
O autorovi| Luboš Palata, redaktor LN lubos.palata@lidovky.cz
