Diváci byli zkrátka zvýšenou měrou zásobováni z obou protilehlých pólů pomyslné stupnice kvality - čili jak pozoruhodnými autorskými pokusy, tak totálními propadáky. A to hned od měsíce září, neboť už dávno neplatí, že na všechno času dost, boj o diváka začíná okamžitě. Kromě toho české divadlo v posledních letech potkává jeden extrém za druhým, což je také dáno velkými ambicemi, které zdaleka ne pokaždé bývají naplněny. Vzápětí po Horáčkovi a velekýči nás kvalitním propadákem v podobě Brechtovy Žebrácké opery obdařila činohra Národního divadla. Jako by režisér Ivan Rajmont chtěl za každou cenu dokázat, že vyhroceně drsný styl lze zvládnout i v Národním. Nakonec ze vší snahy a herecké dřiny zůstal jen podivně rozostřený až trapně nesrozumitelný obraz Brechtova kusu.
Na Nové scéně se činohra dá hrát, ale...
Po letech se začala hrát činohra na Nové scéně, která se tak stala opět součástí Národního divadla. Na Vinohradech ovšem krachl odvážnější umělecký program zosobňovaný režisérem Danem Špinarem, který z divadla odešel. A to i přesto, že si za svého Vojcka odnesl Cenu Alfréda Radoka – vedení ho nenechalo hrát ani do konce sezony, derniéra byla v dubnu. Celou sezonu se také nehnula kauza se Státní operou. Tu si jako horký brambor předávalo ministerstvo kultury s magistrátem, zřizovat ji a platit se zjevně nechce nikomu. Stejně zůstala na krku ministerstvu, které se nakonec rozhoupalo ke jmenování nového ředitele. Nač byl konkurz na tuto funkci, který skončil do vytracena, těžko říct. V Česku to ale není nic nového pod sluncem, skoro by se jeden divil, kdyby se někdo řídil tím, jak konkurz dopadne, že?
Národní divadlo tedy dostalo zpátky Novou scénu a po několika měsících provozu stojí recenzent nad výsledky v rozpacích. Na jedné straně – té dramaturgické – je to další divadelní kočkopes, kterého Praha nepotřebovala. Od každého něco, jenom ne pevnou dramaturgii, prostě všechno, co se do přecpaných historických budov nevejde. A na straně druhé? Především se tu Michalu Dočekalovi výjimečně podařila inscenace Jelinekové hry Co se stalo, když Nora opustila manžela. Dočekal tu v rychlém sledu vychrlil dvě premiéry: nejprve Čekání na Godota v podobě únavně se vlekoucích komediálních eskapád hlavní dvojice a poté Bondovo drama Spaseni, jehož inscenační podobě nešlo nic moc vytknout, jen tu maličkost, že hra už absolutně nikoho nevzrušuje. Do třetice však byla trefa: v případě Nory se podařilo vytvořit jakousi obludnou, groteskní, ale i velice zábavnou operetu cynicky analyzující a zesměšňující kapitalismus a feminismus. Z projektů hostujících ve foyer Nové scény výborně vyšla inscenace Loherové Posledního ohně (režie Viktorie Čermáková, Studio Továrna), která byla i příkladem kreativního nakládání s tímto studeným procovským prostorem. Nelze než přiznat, že divadlo, tedy činohra, se tu hrát dá, a dokonce i dost dobře, ale tím spíš by se měla Nová scéna dramaturgicky profilovat, a ne aby se v ní producírovali „všichni vořeši, kteří se právě seběhli nad nabízenou jitrnicí“. Když už je řeč o první scéně, její ředitel Ondřej Černý má nakonec štěstí, už se vůbec nemluví o „zbastleném“ výběrovém řízení na šéfa činohry, které se vinulo celou sezonou a kam se nikdo nepřihlásil. Kromě stávajícího šéfa Dočekala, za něhož se jako jeden muž postavil celý soubor. Už je to pryč, ale příchuť trapnosti a něčeho, co raději nemělo být, se občas nepříjemně připomene.
Ještě k Špinarovi z Vinohrad odešlému a spol. Jeho generační souputníci, jako například dramatik Petr Kolečko a režisér Tomáš Svoboda, potěšili svou rozdivočelou antimuzikálovou parodií Pornohvězdy v Roxy stejně jako autorským divadlem, jež provozují v A Studiu Rubín. Jeho poslední výhonek Kouzelník, kde také exceluje Roman Štabrňák, je esencí jejich sarkastického humoru. Pole autorské i nadále vedle Kolečka ovládá umělecký šéf Klicperova divadla v Hradci Králové David Drábek, jehož schopnost psát hry zdá se být nevyčerpatelná. Dokáže uvést i tři čtyři za sezonu – jen v Hradci to bylo Náměstí bratří Mašínů a návrat k někdejším kabaretním legráckám Noc oživlých mrtvol. Velice příjemný byl i jeden dramatický debut. Martin Komárek napsal hru Starý nácek, kterou v Roxy nastudoval Martin Učík. Šlo o překvapivě konzistentní text, divadelní esej doslova vybízející k metaforickému pojetí. Hru, která s nejednoznačným vyzněním zkoumá titulní postavu – norského spisovatele Knuta Hamsuna. Bylo by nespravedlivé zapomínat na vzdálenou, ale divadelně zajímavou Ostravu. Tak alespoň připomeňme groteskní panoptikum o „klošárdech“ z ostravských hald s názvem Brenpartija, které adaptoval Roman Vůjtek. V ostravské Komorní scéně Aréna hru s citem pro barvitost prostředí nastudoval Janusz Klimsza. Pařízkova Komedie, která na úvod sezony zaujala autorským projektem Goebbels/Baarová se skvělým Martinem Pechlátem, minimálně dramaturgicky dokázala udržet nastavenou laťku. Přesto se koncem roku napínavě čekalo, zda scéna považovaná za nejlepší pražskou obdrží dostatečný obolos od magistrátu. Zpoždění peněz spolehlivě zazdilo pár projektů, ale dotace nakonec byly přiklepnuty. Jsme-li u financí, tak i letos dostal na frak grantový systém, peněz zase ubylo, a ještě do již rozdělených grantů bezprecedentně zasáhli ministerští úředníci. Dva miliony korun na blind, aniž by musel dokazovat, že na to má, dostal nový brněnský festival Divadelní svět. Soudě podle nemnoha reflexí v tisku až taková sláva to nebyla a příliš novinek se na něm také nesešlo. První ročník byl zasvěcen Václavu Havlovi; pravda však je, že kdyby se mělo hodnotit dle Morávkovy inscenace Havlova Prasete, byl by to festival velice úspěšný. Neboť Morávek si s polozapomenutým textem báječně pohrál, přiměřeně jej rozkošatil a jeho námět – slušnost a charakter versus známá česká vyčuranost – se přímo neodbytně vysunul do popředí.
Krobot zase nezklamal Za jednu z nejúspěšnějších inscenací sezony lze však určitě považovat Krobotův divadelní přepis Kaurismäkkiho filmu Muž bez minulosti v Dejvickém divadle. Divadelní režie rozvinula základní tóny Kaurismäkkiho filmu – střídmost a absurditu – naprosto svébytně. Vznikl křehký, neuchopitelný tvar naplněný až po okraj hořkostí, humorem i poezií. Tou nejjednodušší, a přitom nejvýmluvnější divadelní řečí, z níž se rodí metafora. Krobotova inscenace je navíc pro diváky nesmírně útěšlivá a krásně melancholická.
Dalo by se také putovat od jednoho divadla ke druhému, popisovat přesuny i vyhazovy. Jako třeba ve Švandově divadle, kde vznikla inscenace Michala Langa podle prózy Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. Zvláštní pojetí s výtečnou Marií Málkovou dostalo od režiséra do vínku dar emočně vtáhnout. Nastudování sice rozdělilo kritickou obec a stalo se předmětem polemik, ale naprosto mu propadli diváci. Krátce po premiéře se ve Švandově divadle rozpadl tandem, který smíchovskou scénu začal po rekonstrukci budovat: ředitel Daniel Hrbek se zbavil dvou režisérů. Divadlo opustil Michal Lang a posléze i Radovan Lipus a Hrbek si postavil nový tým s novým šéfem Dodem Gombárem ze Zlína, který se v Praze „špičkově“ uvedl Horáčkovým Kudykamem.
Takže jsme se obloukem přenesli k počátku. Není to přece jenom kouzelné, když je pachatel největšího propadáku odměněn angažmá v hlavním městě? Tak i taková byla uplynulá sezona.
