AMERIČTÍ REŽISÉŘI PŘI OSVOBOZOVÁNÍ KONCENTRAČNÍCH TÁBORŮ
V Paříži se právě koná pozoruhodná výstava Filmer les camps (Když točili tábory). V památníku Šoa je k vidění unikátní filmový materiál, který natočili Američané při osvobození koncentračního tábora v Dachau a v českém Sokolově. Přičemž autory obrazů jsou slavní filmoví režiséři, již v té době působili v armádě: John Ford, George Stevens a Samuel Fuller.
Výstava představuje záběry, jež se potom staly součástí nejrůznějších dokumentů, v jiném světle. Jsou prezentovány v chronologickém pořadí, jak tehdy vznikaly, a jen v kontextu dalších autentických archivních materiálů z téže doby. Divák tak má možnost prožít události přímo z tehdejší perspektivy a následovat osvobození vlastně skoro den za dnem, objevovat události očima jejich účastníků. Materiály působí jen ve své ryzí syrovosti, oproštěné od vysvětlujících, naučných komentářů, propagandy. Působí jen samotná síla obrazů.
Kameramani měli přesné instrukce, jak při osvobozování natáčet, jak postupovat, aby shromážděný materiál pak mohl být využit jako důkaz proti nacistickým zločinům (některé ze záběrů natočených v Dachau se pak dostaly do dokumentu Nacistické koncentrační tábory, který sestříhal John Ford a jenž byl promítnut 29. listopadu 1945 jako důkaz při Norimberském procesu). Spojenci si velmi dobře uvědomovali hodnotu filmových obrazů. V říjnu 1943 nechal generál Eisenhower vytvořit speciální jednotku pro mapování postupu Spojenců – od momentu vylodění až k osvobození Berlína. Tato jednotka, nazvaná Specou (Special Coverage Unit), měla 45 členů, mezi nimi byli kameramani, zvukaři, technici i spisovatelé (včetně Williama Saroyana, Irwina Shawa a Ivana Moffata).
Spisovatelé byli najati proto, aby dělali přesné každodenní záznamy toho, co jednotka zažívala, a poskytovali tak komplementární oporu vznikajícímu obrazovému materiálu. Zprávy, rovněž vystavené vedle promítaných obrazů, vynikají analytickou přesností, jsou to systematické, střízlivě a bez patosu napsané detailní popisy událostí. Zprávy vypovídají o tom, jak se Spojenci snaží šílenou realitu chápat, utřídit interpretaci postupně, jen na základě konkrétních indicií.
Jednotka působila v Dachau od 1. května 1945 pod vedením George Stevense, režiséra, který před válkou proslul muzikálovými komediemi s Fredem Astairem. Stevens jednak natáčel na oficiální materiál, který byl posílán do Londýna k cenzuře, ale natáčel i na soukromou 16mm kameru s barevným materiálem. Tyto obrazy zachycují stejné události jako oficiální materiál, ale z trochu jiné perspektivy.
Stevens fotil a natáčel jednotku při práci, ale zachytil i věci, které byly později cenzurovány a do oficiálních dokumentů se nedostaly. Například lynčování německých dozorců tábora vězni a americkými vojáky, Stevens natočil jejich zohavená těla nebo moment, kdy se dozorci pokoušeli skrýt ve vězeňských mundúrech a Spojenci se je dohromady s vězni snažili identifikovat.
Barevný materiál přitom dává scénám přízračnou skutečnost. 65 let staré události, které už mají jinak svoje historické ikonické zobrazení, opakující se ikonické záběry hrůzy koncentračních táborů, najednou ožívají, dávají svoji zprávu znovu v čase a prostoru. Někdy se podařilo zachovat i zvuk, a dojem bezprostřední skutečnosti je tak dokonalý, jako v případě rozhovorů Spojenců s osvobozenými vězni, kteří mluví o své zkušenosti, nezvykle přesně, věcně, téměř bez emocí podávají resumé svých příběhů a vyjadřují svůj strach z toho, co bude, že se nemají kam vrátit.
Kameramani natáčeli každodenní činnosti, dezinfekci vězňů proti šíření tyfu, oběd vězňů na ulici vedle mrtvých těl, která ti už nevnímají, objevení vagonu s mrtvými vězni, konfrontaci německých obyvatel Dachau s realitou koncentračního tábora, ale třeba i první židovskou bohoslužbu týden po osvobození tábora, vedenou americkým vojákem – rabínem.
Řemeslně velmi dobře jsou natočené záběry kombinující celky s polocelky a detaily tváří (samotný vstup do tábora Stevens natočil dlouhým nepřerušovaným záběrem). Američané pořád individualizují utrpení a zároveň ho pojí se širším celkem událostí. Obrazy zprostředkovávají množství emocí. Odkrývání hrůz a mrazivá samozřejmost smrti se mísí s radostí z osvobození a s obrovským dojetím. Důležitým silným momentem jsou v nich Němci. Fuller natočil v Sokolově téměř rituální scénu, kdy bývalí němečtí dozorci jsou Spojenci přinuceni mrtvá těla vězňů, jež byla narychlo pohřbena do hromadného hrobu, obléct a s úctou je znovu pochovat, navrátit jim tak jejich důstojnost, kterou jim vzali.
Dalším aspektem výstavy je filmový kontext, sledování, jak se válečná zkušenost promítla do poválečné tvorby režisérů. Zatímco Ford a Stevens byli proslulými filmaři už před válkou, pro Fullera byly obrazy, co v táboře natočil, těmi vůbec prvními. „Ve svých filmech lžu jako ďas, aby lidé znuděně neodešli z kina. Ve válce nikdy neuvidíte padat tělo, vidíte jen vybuchovat kousky těl, které lítají všude kolem,“ říká Fuller.
Výstava ukazuje i přímé ozvuky natočených událostí v hraných filmech. Fuller za války natočil německého vojáka, jenž je smrtelně zraněn a američtí vojáci pro něj už nemůžou udělat nic než ho přikrýt a dát mu cigaretu. Scéna se přímo cituje ve Fullerově slavném filmu The Big Red One (1980), kde ale proti skutečnosti američtí vojáci Němce zachrání.
***
Když točili tábory (Filmer les camps) Památník Šoa 17 rue Geoffroy l’Asnier, Paříž Do 31. srpna 2010 www.memorialdelashoah.org
O autorovi| DOMINIKA PREJDOVÁ, Autorka je filmová kritička a spisovatelka
