Z hrdého „sedlák“ ponižující „kulak“

Od roku 1813 hospodařili předci pana Musila na starobylé usedlosti v Rodkově u Bystřice nad Pernštějnem.

„Byl jsem ze tří dětí jediný syn a vše v mém životě směřovalo k tomu, že budu sedlák,“ představuje Raimund Musil (ročník 1931) pevný směr, jímž se jeho život ubíral. „Vztah k sedlačení byl v naší rodině velmi pevný.“

„Vítězný únor“ zastihl rodkovské farmáře se sedmdesáti hektary půdy a prosperujícím hospodářstvím, jež bylo tak úspěšné, že zvládalo plnit i komunisty nemyslně vysoce nastavené odvody. „Ty odvody byly likvidační, chtěli tak zničit sedláky, ale maminka a tatínek je zvládali dodržet,“ říká pan Musil, energický sedmdesátník, ještě dnes zjevně pyšný na úspěšné rodiče. Jenže úspěšný sedlák byl někdo, kdo v novém světě neměl místo. Už po válce je prý němečtí zajatci, kteří jim byli přiděleni na práci a kteří prošli ruským zajetím, varovali, že dopadnou jako sedláci v Rusku - že přijdou o majetek i o svobodu.

Jak postupovalo znárodňování

První vlna znárodnění proběhla hned po válce. Benešovými dekrety byl zkonfiskován majetek Němců, Maďarů a kolaborantů a posléze jejich půda. Do rukou státu přešel průmysl, banky a v ostatních odvětvích podniky nad 500 zaměstnanců, v některých případech nad 150. Ačkoli komunisté ve volbách v roce 1946 slibovali podporu malému a střednímu podnikání a ještě i ústava přijatá v květnu 1948 zachovává právo na soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců, po nástupu k moci hodili sliby do koše a znárodněny byly všechny zbývající firmy. Tím se Československo stalo raritou i v regionu - ani Polsko či Maďarsko zcela nevymýtily drobné podnikání. Po podnicích byla zkonfiskována půda, vesnici postihla „kolektivizace“. Komunisté vysídlovali rolníky, nejčastěji „vesnické boháče“. Tyto represe postihly celkem 1629 farmářů. Protože museli odejít i s rodinami, celkem bylo postiženo odhadem asi pět tisíc lidí.

Musilovi přišli o oboje velmi brzy. Hlavu rodiny zavřeli na jaře roku 1950. Raimund Musil starší odešel za mříže jako zdravý silný dvaapadesátiletý muž - a v lednu 1952 ho rodina pohřbila. Oficiální zpráva zněla, že zemřel na selhání srdce, pan Musil dnes ovšem na základě zpráv od tatínkových spoluvězňů ví, že byl ubit k smrti. „Už když ho zatýkali, tak naše sousedka říkala, že byl hrozně potlučený,“ říká. „Když umřel, byl to šok. Hrozný. Těsně před smrtí nám ještě v dopise psal, že je zdravý a že se mu dobře daří...“

Oddechli si,
že nedostal trest smrti
Tvrdému vězení v plzeňských Borech a brutálnímu mlácení předcházel soud, kde byl ke jménu Raimund Musil přiřazen rozsudek šestnácti let těžkého žaláře za vlastizradu a protistátní činnost. „Oddechli jsme si, byli jsme šťastní,“ vzpomíná na otcův soud. „Báli jsme se, že dostane trest smrti.“

Za dobu vězení viděl otce jen jednou, návštěva trvala deset minut a bachaři při ní zapisovali, o čem se vedla řeč. Pan Musil přidává detail, který ukazuje promyšlené ponižování, jemuž byly oběti i jejich rodiny vystaveny - návštěvníky a vězně oddělovala přepážka, z poloviny skleněná, z poloviny plechová, jež znemožňovala plnohodnotnou komunikaci. „Plech, v němž byly díry, byl v rovině očí, sklo bylo níž. Když jsme se chtěli vidět, neslyšeli jsme se, když jsme se slyšeli, tak jsme se zase neviděli,“ říká.

Majetek „vlastizrádce“ propadl státu. Z hospodářstvích Musilových se stal Státní statek Oseva a v příkazu k vystěhování bylo povoleno odnést si cokoliv, ovšem bez použití dopravního prostředku. Z celé rodiny byli společenští vyděděnci. Z hrdého „sedlák“ se stalo ponižující „kulak“. „Nemohl jsem odmaturovat na zemědělské škole, nemohl jsem na vysokou, na vojně jsem byl u pétépáků, nakonec jsem celý život pracoval jako manuální dělník, třeba v uranových dolech,“ rekapituluje pan Musil. „Maminka se setrou žily v malé místnosti v Blansku. Bylo tam tak málo místa, že maminka musela spát na chodbě ve vaně.“

Jen ztěžka vzdychne, když si vzpomene na pocit zmaru a hořkosti, který zažíval, když viděl, jak statek, k jehož zvelebování byl vychovávaný, v „rukou lidu“ chátrá. „Všechno rozkradli, zplundrovali. Zeptal jsem se tehdy ředitele statku, kterého jsem znal ze školy, jestli mu není hanba, a on mi řekl, ať si z toho nic nedělám, že až ty baráky spadnou, tak že je zahrnou buldozerama.“ Příběh rodu Musilů má zatím dobrý konec - zpřetrhaná tradice byla po listopadu 89 obnovena, buldozery nic nezahrnuly, naopak -hlavní budova statku, v barokním slohu, byla zrekonstruována. Ale hlavně - syn pana Musila Raimund tam sedlačí. „My jsme už 150 let všichni Raimundové, začal to můj děda, který se narodil v roce 1855, a pokračuje můj syn a vnuk,“ směje se pan Musil. „Všichni jsme Raimundové a teď jsme konečně zase i sedláci.“

Seriál vznikl ve spolupráci se společností Člověk v tísni