Hleděl jsem z balkonu dolů do sálu, kde se mísili čtenáři s knihami: trsy hlav a plochy knih. Napadlo mi: není nás, co píšeme, už víc než těch, co to čtou? - Raději jsem takto seděl, abych se dole neštuchal a nebyl pořád oslovován neznámými lidmi, kteří mě znají. Připadalo mi neslušné nechávat se od nich zdravit nebo i chválit: hodně pochvaly jsem slyšel za tyto úterky v těchto novinách.
Knižní jarmark v Havlíčkově Brodě je slavnost pěkná: potkávají se tu mnozí lidé, kteří se znají odtud a jenom tu se zas potkávají. Jezdí i ze vzdálených míst. Skoro každý něco koupí, budouť Vánoce. Já jsem pro studenta koupil v Dokořánu dobrodružnou knížku od Achesona s názvem „1089 a další parádní čísla“. V Atlantisu jsem prodával, svým zjevem. Autogramiáda je děj trošku trapný: že k vám přistupují lidé, uctivě nebo přátelsky, jimž vy ani nemáte čas pohlédnout do tváře nebo oslovit je; já se snažívám. Je mezi nimi dost mladých lidí, zajímalo by mě, co dělají... Něco bych jim třeba ještě ani nedal číst. Je velice důležité, aby se knížka setkala se čtenářem ve správnou dobu: nevhodné setkání může zkazit vztahy na doživotí. Já můžu potvrdit, jaký je to rozdíl setkat se s jistou babkou jako školák, a sejít se s Babičkou teď, před měsícem, kdy jsme oba stejně staří.
Vůbec: některé dávno přečtené knihy jsou o něčem jiném, než byly tenkrát: stalo se mi to nedávno s Jaroslavem Havlíčkem, Jiřím Mahenem, Edvardem Valentou... Dnes vnímám víc jejich snahu vyslovit kromě příběhu ještě něco dalšího. Proto se o novější literatuře vyjadřuju nerad: vyslovuje většinou jen to, co říká slovně. Takže pochválit ji můžete jen, že je to napínavé, dobře se to čte. Nerad čtu cizí rukopisy: protože jsem pak nucen říkat soud, což vůbec nechci! Ale musím: vždycky se to dělalo, patří to k vývoji literatury. Mrzí mě také, že literární časopisy se nesnaží držet ve vědomí čtenářů dřívější díla a jména.
Ale ještě k té úvodní otázce: není-li dnes píšících lidí víc než čtoucích. To jistě ne, ale je zřejmé, že poezii a prózu píše čím dál víc lidí. Proč asi? - Možná je to tím, že psané slovo se nám ve šech svých úlohách vnucuje čím dál víc. Možná je to i rozpadem přirozených lidských kolektivů, v nichž se každý mohl vypovídat až k uklidnění a vyrovnání. Já osobně říkám, že psaním se člověk může obhájit takový, jaký je, a ještě s jakousi slávou. Někdo píše ze ctižádosti: chce proslout, a psaní je tělesně nejpohodlnější. Tyto všecky pohnutky mohou být silnější než touha po zisku: mnozí lidé si za vydání svého psaní sami zaplatí. A konečně někteří lidé píší proto, že necítí, jak píší, a dobré dílo vlastně nepoznají.
Člověk tam také knížky dostává. Mezi jinými dostal jsem od Jiřího Stránského jeho novou knížku „Stařec a smrt“. Právě jsem ji dočetl. Je založena na výborném nápadu, který překonává obě ta slova v titulu. Ano, psát by měl jen ten, kdo už má o čem a ještě o tom nečetl.
***
Nevhodné setkání může zkazit vztahy na doživotí. Já můžu potvrdit, jaký je to rozdíl setkat se s jistou babkou jako školák, a sejít se s Babičkou teď, před měsícem, kdy jsme oba stejně staří.
