PRAHA Pozůstalost talentované, ale především velmi pilné malířské rodiny Piepenhagenovy, která měla navíc i značného obchodního ducha, představuje výstava v Klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Je zde mimo jiné vystavena i Piepenhagenova „specialita“, jíž byly tzv. vzorníky. Malíř vytvořil desítky krajin v miniaturním provedení. Kartony s obrázky, které měly rozměry kolem 20x30 centimetrů, pak po svých přátelích posílal do ciziny, kde si zájemci vybrali některý z motivů a Piepenhagen pak označenou studii přepracoval na zakázku na požadovaný formát.
Právě vzorníky, které vytvářel ne jako náčrtky, ale jako malé, avšak dokonalé obrazy s veškerou řemeslnou přesností a barevnou sladěností, jsou nejpřímějším důkazem malířovy píle a houževnatosti.
Rodina Augusta Bedřicha Piepenhagena a jeho dcer, Charlotty a Louisy, by se tak dala označit za malou manufakturu na obrazy. Dcery malovaly podobné motivy jako otec a mnohdy by se bez popisku pod obrazem nepoznalo, kdo z rodiny je autorem. Přestože společně namalovali stovky romantických obrazů, zůstává však jejich dílo ve srovnání se slavnou rodinou Mánesů širší veřejnosti méně známé. Tvorba dvou generací Piepenhagenových přitom zasáhla celé 19. století.
Značnou část svých děl namaloval August Bedřich Piepenhagen na svém letním sídle na Jenerálce u Divoké Šárky, zde nacházel inspiraci ke svým kamenitým cestám, lesním zákoutím i skalnatým roklím. Maloval však i samotnou Šárku (Dvůr na statku v Šárce) stejně jako jeho dcera Louisa.
Častými motivy jsou také alpská jezera, vodopády a hory, které jsou uměleckým důsledkem jeho cest. Podle pozdější tvorby se dá usoudit, že si motivy, které nasbíral v mládí, více idealizoval a rozvíjel v romantickou idylku. Vznikla tak celá škála horských vodopádů, skalnatých zákoutí s balvany nebo lesních cest. Zřídka se objevují i postavy chodce, lovce, rybáře nebo tuláka.
K jeho oblíbeným námětům patří také zříceniny, hrady a vily. Na výstavě je k vidění mimo jiné Karlštejn ve své původní podobě, obraz Villa D’Este či Vila u řeky nebo zříceniny a panství, rozsetá v horských krajinách. Z českého prostředí měl rád Frýdlant, Krupku u Teplic, Karlštejn, Vrchlabí, Mariánské Lázně... Poměrně zřídka se u Piepenhagena objevuje zimní motiv, když se však už pro něj rozhodl, dovedl mu dát hloubku, která uchvacuje dodnes.
Díla Charlotty a Louisy jsou víceméně dokonalou kopírkou svého otce. Ojediněle však ani ony nezůstaly bez vlastního nápadu a občas se vymanily z otcova vzoru. Zejména pak Louisa, která vytvořila sérii salonků (Salon Černínů ve Vinoři, Pánský kuřácký pokoj, Ložnice...) a zachytila téměř fotograficky interiéry, v nichž žily tehdejší vrstvy společnosti. Obrazy připomínající fotografii Na jednom z textových panelů je v expozici naznačeno, že Piepenhagenovi žili velmi nevzrušivý život. Stejná jsou i jejich díla, plná klidu, ticha a statických romantických zákoutí. Životní příběh Augusta Bedřicha Piepenhagena (1791-1868) byl v mnohém typický pro tehdejší dobu. Po vyučení šel do Švýcar na zkušenou, kde studoval krátce u krajináře Johanna Heinricha Wuesta. O pár let později se však již v Praze usadil u knoflíkáře Jana Rissbittera, kde se věnoval oboru, ve kterém se vyučil. O pár let později mistr zemřel a mladý tovaryš se oženil s jeho vdovou, čímž převzal zavedenou dílnu na Starém Městě. Je tedy jisté, že maloval jen ve volných chvílích.
Vedení vyženěné firmy však rozhodně nebylo brzdou jeho uměleckého rozletu a zrání. Piepenhagen se vypracoval na předního autora krajinných motivů, které v závěru jeho kariéry vyústily po všech stránkách v mistrná díla, když se propracoval až k technice asfaltu.
Perličkou expozice jsou právě díla malovaná touto technikou, kdy autor docílil barevného scelení v temně hnědém tónu. Obraz tím tak trochu připomíná fotografii. Několik „asfaltů“ je navíc zapůjčeno ze soukromých sbírek (Lesní mýtina, Tůň v lese...). Vidět je, je proto v Klášteře sv. Jiří mimořádná příležitost, která potrvá do 30. dubna příštího roku.
