V posledních letech jako kdyby hudební fanoušci a s nimi i vydavatelský průmysl začali objevovat krásu starého hlasu.
Snad je to reakce na uniformní a prefabrikovaně mladistvou hudební produkci, s níž se je možné setkat všude možně, nebo na estetiku fotoshopového mládí, která udává tón nejenom v barevných tiskovinách. V tomhle kontextu silněji vyzní hlas, v němž je slyšet dlouhá a spletitá osobní historie, křehkost, slabost, nemoc, pocit viny a ztráty, vědomí blížící se smrti, odvrácení se od záležitostí časových k věčným. Nad posledními deskami Johnnyho Cashe svorně slzely zástupy o generace a generace mladších lidí, do jejichž vkusu se dřív country hudba zdaleka nevešla. Podobně nadšený ohlas měly – v byť menším měřítku – desky někdejšího člena The Band Levona Helma nebo v posledních týdnech třeba kouzelně „zaprášené“ album Johna Mellencampa (sice ani ne šedesátník, ale občas zní skoro na osmdesát).
Do téhle galerie oduševnělých starců se teď zařadil i Tom Jones. Může to působit trochu chtěně – Jones přece jenom zosobňuje výrazně jiný typ hudby než třeba Johnny Cash. Nadupaný bavič, který hlasem utáhne sebevětší halu a přivádí tím usedlé dámy k erotické extázi. Jeho styl je spíš nezřízenost á la Las Vegas než nějaké tiché usebrání. Košili rozepnout, chlupy ukázat, hruď nadmout a jedem! Jen ať se flitry blyští...
To, že na Praise & Blame Jones značně vystoupil z role, dosvědčuje i reakce viceprezidenta vydavatelství Island Davida Sharpea, který desku v – do médií uniknuvším – e-mailu označil za „ujetý vtip“.
Nová Jonesova deska ale nezní jako vtip nebo kalkul. Zpěvák si uvědomil, že pro práci na pro něj novém terénu by se měl spojit s někým, kdo ho má už trochu prošlápnutý. Album proto produkoval Ethan Johns, který má zkušenosti ze spolupráce s interprety americké tradiční hudby, včetně těch alternativněji zaměřených (Ryan Adams, Ray LaMontagne). Díky němu se deska vyhýbá bombastičnosti, jež by se u Jonese dala očekávat. Aranže jednotlivých skladeb jsou jednoduché, z nahrávek je cítit uvolněnost, neujíždějí k přehnané líbivosti, v rychlejších číslech (třeba Burning Hell od Johna Lee Hookera) zní doprovodná kapela jaksi uměřeným způsobem syrově.
Podobně působí i výběr písní – žádné osvědčené tutovky na ždímání velkých emocí.
Tom Jones se duchu Johnsova pojetí i smyslu vybraných skladeb snaží přizpůsobit. V těch svižnějších kouscích si je jistější, umožní mu to rozvinout talent chlapíka, který to umí rozpálit. Ve ztišených písních (např. úvodní Dylanova What Good I Am) mu občas podráží nohy snaha zazpívat je až moc „pěkně“, pořádně je procítit. Z jeho zpěvu se tak může stát obdoba filmového „hereckého koncertu“, suverénního výkonu, který strhává pozornost od obsahu k provedení. Ilustrativní je v tom ohledu srovnání Jonesovy verze spirituálu Ain´t No Grave s nahrávkou z Cashova stejnojmenného alba. Jsou to ale spíš chvilkové a drobné úlety, které jindy vyváží okamžiky, kdy to v hlase „velšského tygra“ zaskřípe, najednou se projeví únava, věk. Čas je, paradoxně, na jeho straně.
Tom Jones: Praise & Blame (Universal/Island, 2010)
